Recenze: Válka nemá ženskou tvář, ale naštěstí má Alexijevičovou

Již svou první knihou – Válka nemá ženskou tvář – ukázala držitelka Nobelovy ceny za rok 2015 Světlana Alexijevičová svou silnou stránku: důraz na očitá svědectví a také schopnost silné empatie. Díky tomu jsou příběhy mnoha sovětských žen bojujících ve druhé světové válce prosté pozlátka či přikrašlování, ale prostě vypovídají o ženském hrdinství a utrpení.

Úvodem možná ještě faktografické doplnění: v Rudé armádě bojoval přibližně milion žen, další pak v řadách partyzánských jednotek, a nebyly to zdaleka pouze ošetřovatelky či lékařky, ale i odstřelovačky, velitelky dělostřeleckých baterií či bombardovací letkyně, průzkumnice a tankistky.

Když o válce vyprávějí ženy…

Světlana Alexijevičová (1948) na svém debutu pracovala osm let, její prvotina v Sovětském svazu vyšla ale až po řadě cenzorských zásahů, což samozřejmě platilo i pro české vydání z roku 1986 (v nejnovějším vydání jsou všechny vyškrtané texty doplněny, autorka dodala i rozhovor s cenzorem a nový úvod). I tak to ovšem byla kniha pro sovětské i české čtenáře zcela neobvyklá, a to jak svou formou, tak základním přístupem.

Válka nemá ženskou tvář
Zdroj: ČT24

Autorka sama k tomu v původním úvodu píše: „Když o válce vyprávějí ženy, v těch příbězích není nebo téměř není to, co jsme jinak v tomto ohledu zvyklí slyšet nebo číst: není tam nic o tom, jak jedni lidé hrdinně zabíjeli jiné lidi a zvítězili. Nebo prohráli. Jaká u toho byla technika a jací generálové. Ženská líčení jsou jiná a o něčem jiném. Ženská válka má své barvy, své vůně, své světlo a svůj pocitový prostor. Svá vlastní slova. Nejsou tam váleční rekové a jejich neuvěřitelné hrdinství, jen prostě lidé nucení dělat věci pro člověka nelidské. A trpí tam nejen oni (lidé!), ale i země, ptáci, stromy. Všechno, co tu žije společně s námi. To všechno trpí beze slov, což je ještě hrůzyplnější.“

Vlastně tak popsala svou knihu, obsahující neupravované výpovědi mnoha žen, pro které nástup války znamenal naprostou změnu dosavadního života. Řadě z nich přitom bylo sotva osmnáct, odcházely přímo ze škol, jiné doma nechávaly děti. O tom všem hovoří, ze všech výpovědí zároveň cítíme jejich upřímnou snahu bránit vlast, ať to stojí, co to stojí.

Neohánějí se frázemi, válka v jejich slovech získává další rozměr, ano, jak píše Alexijevičová, hrůzyplnější. Mnohé z žen se přiznávají, jak se – marně – snažily válečné vzpomínky potlačit, jiné dodnes nemohou vidět rudou barvu, maso, trpí psychickými problémy. Četba je to v každém případě nelehká.

Můžeme soudit?

Jen asi ve dvou případech se dočteme o zpochybnění oficiálního výkladu počátečních neúspěchů a přiznání Stalinovy velké viny nebo o tom, jak rudoarmějci zacházeli s německými ženami (aby nedošlo k mýlce: wehrmacht nedělal nic jiného, a to ve všech směrech).

Často ale čteme, jak ženy-válečnice snášely, že přichází o svou ženskou roli, jak se těšily, když se mohly upravit, jak i v šílených podmínkách zůstávaly ženami – a také, jakým utrpením na frontě procházely, s čím vším se musely vyrovnávat. Vybavuje se například příběh partyzánky, která – aby její hladové plačící novorozeně neprozradilo německým vojákům a psům polohu pronásledovaného oddílu – raději své dítě zabila.

Můžeme soudit? A chce se nám vůbec? Ke všem výpovědím a k jejich autorkám, a samozřejmě i k celé knize, je třeba přistupovat s respektem.

Světlana Alexijevičová: Válka nemá ženskou tvář, vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská v překladu Libora Dvořáka.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Zemřela Loretta Switová, známá jako „Šťabajzna“ ze seriálu M.A.S.H.

V pátek krátce po půlnoci zemřela americká televizní a filmová herečka Loretta Switová. Bylo jí 87 let. Proslavila se hlavně rolí Margarety „Šťabajzny“ Houlihanové v americkém válečném komediálním seriálu M.A.S.H., který běžel mezi roky 1972 a 1983.
před 20 hhodinami

„Dyť to zvládnou i malé holky!“ Ženy malovaly zátiší, šachy i traumata

Nebyli jen staří mistři, ale i staré mistryně, zdůrazňuje retrospektiva připravená Národní galerií Praha. Představuje umělkyně, které působily ve střední Evropě, Nizozemí a na území Itálie od středověku do konce devatenáctého století. Podle galerie jde o první soubornou přehlídku tohoto typu v Česku.
včera v 16:51

Úředník slovenského resortu kultury odnesl z muzea Donatellovu bustu

Ze Spišského muzea ve slovenské Levoči zmizela busta mladé ženy od renesančního umělce Donatella, informoval slovenský server Aktuality.sk. Podle něj ji z depozitáře za doprovodu policie v kuklách ve čtvrtek odnesl generální tajemník služebního úřadu ministerstva kultury a nejbližší spolupracovník ministryně Martiny Šimkovičové Lukáš Machala na dosud neznámé místo. Dílo, jehož pravost se potvrdila teprve začátkem letošního roku, mělo být zpřístupněno veřejnosti na podzim.
včera v 13:57

Dvě kamarádky a jeden manžel řeší v ostravské Aréně své životy

Dvě ženy a jeden muž, nevěra i pomsta. Hořká komedie Kamarádky nabízí v trpký pohled na manželství i přátelství. Hru slovenského dramatika Pavola Weisse, kterou uvádí Komorní scéna Aréna v Ostravě, inspirovaly skutečné příběhy.
včera v 10:39

Ve Zlíně se promítají filmy pro děti a mládež z padesáti zemí

Ve Zlíně začal filmový festival pro děti a mládež. Téměř tři sta snímků z padesáti zemí světa se bude promítat do 4. června. Vítězné tituly Zlín Film Festivalu si odnesou Zlatý střevíček, cena za mimořádný přínos patří trikovému mistrovi Borisi Masníkovi a herečce Simoně Stašové.
29. 5. 2025Aktualizováno29. 5. 2025

Mimina lezou po Žižkovské věži už čtvrtstoletí. Nemají být roztomilá

Váží přes tři sta kilo, místo obličeje mají čárový kód a udrží se na svislé ploše. Na žižkovské televizní věži v Praze se černá laminátová mimina v nadživotní velikosti poprvé objevila 29. května 2000. Nejprve dočasně, nakonec pro velký úspěch nastálo. „Kdyby náhodou došlo k tomu, že sem Rusové pošlou atomovou bombu, tak věž asi půjde do kopru, ale mimina vydrží nekonečně,“ prohlásil jejich „otec“ David Černý v 90’ ČT24 moderované Jiřím Václavkem.
29. 5. 2025

Do Česka míří film, jemuž se v Cannes tleskalo 19 minut

Mezigenerační trauma jedné umělecky založené rodiny zvedlo publikum canneského festivalu na nohy na devatenáct minut vyplněných potleskem. Pro české distributory i to může být posvěcením šťastné ruky. Filmy totiž někdy nakupují už roky před premiérou, kdy nemají k dispozici ani scénář, což může přinést obchodní riziko. Jindy vybírají přímo na festivalu.
29. 5. 2025

Příběh zámku z Trutnovska inspiroval filmaře, teď je komplex na prodej

Komplex Nové Zámky na Trutnovsku je na prodej. Do povědomí veřejnosti se dostal v souvislosti s chováním majitelů vůči muži, který jim odmítl prodat pozemky. Příběh se poté stal předobrazem filmu Zahradníkův rok. Firma ruského podnikatele Alexeje Zacharova se zbavuje zámku i čtyřiceti hektarů polností, stavebních parcel a vodní plochy. Z dříve oblíbeného místa k procházkám udělal majitel téměř pevnost obehnanou žiletkovým drátem.
29. 5. 2025
Načítání...