Již svou první knihou – Válka nemá ženskou tvář – ukázala držitelka Nobelovy ceny za rok 2015 Světlana Alexijevičová svou silnou stránku: důraz na očitá svědectví a také schopnost silné empatie. Díky tomu jsou příběhy mnoha sovětských žen bojujících ve druhé světové válce prosté pozlátka či přikrašlování, ale prostě vypovídají o ženském hrdinství a utrpení.
Recenze: Válka nemá ženskou tvář, ale naštěstí má Alexijevičovou
Úvodem možná ještě faktografické doplnění: v Rudé armádě bojoval přibližně milion žen, další pak v řadách partyzánských jednotek, a nebyly to zdaleka pouze ošetřovatelky či lékařky, ale i odstřelovačky, velitelky dělostřeleckých baterií či bombardovací letkyně, průzkumnice a tankistky.
Když o válce vyprávějí ženy…
Světlana Alexijevičová (1948) na svém debutu pracovala osm let, její prvotina v Sovětském svazu vyšla ale až po řadě cenzorských zásahů, což samozřejmě platilo i pro české vydání z roku 1986 (v nejnovějším vydání jsou všechny vyškrtané texty doplněny, autorka dodala i rozhovor s cenzorem a nový úvod). I tak to ovšem byla kniha pro sovětské i české čtenáře zcela neobvyklá, a to jak svou formou, tak základním přístupem.
Válka nemá ženskou tvář
Autorka sama k tomu v původním úvodu píše: „Když o válce vyprávějí ženy, v těch příbězích není nebo téměř není to, co jsme jinak v tomto ohledu zvyklí slyšet nebo číst: není tam nic o tom, jak jedni lidé hrdinně zabíjeli jiné lidi a zvítězili. Nebo prohráli. Jaká u toho byla technika a jací generálové. Ženská líčení jsou jiná a o něčem jiném. Ženská válka má své barvy, své vůně, své světlo a svůj pocitový prostor. Svá vlastní slova. Nejsou tam váleční rekové a jejich neuvěřitelné hrdinství, jen prostě lidé nucení dělat věci pro člověka nelidské. A trpí tam nejen oni (lidé!), ale i země, ptáci, stromy. Všechno, co tu žije společně s námi. To všechno trpí beze slov, což je ještě hrůzyplnější.“
Vlastně tak popsala svou knihu, obsahující neupravované výpovědi mnoha žen, pro které nástup války znamenal naprostou změnu dosavadního života. Řadě z nich přitom bylo sotva osmnáct, odcházely přímo ze škol, jiné doma nechávaly děti. O tom všem hovoří, ze všech výpovědí zároveň cítíme jejich upřímnou snahu bránit vlast, ať to stojí, co to stojí.
Neohánějí se frázemi, válka v jejich slovech získává další rozměr, ano, jak píše Alexijevičová, hrůzyplnější. Mnohé z žen se přiznávají, jak se – marně – snažily válečné vzpomínky potlačit, jiné dodnes nemohou vidět rudou barvu, maso, trpí psychickými problémy. Četba je to v každém případě nelehká.
Můžeme soudit?
Jen asi ve dvou případech se dočteme o zpochybnění oficiálního výkladu počátečních neúspěchů a přiznání Stalinovy velké viny nebo o tom, jak rudoarmějci zacházeli s německými ženami (aby nedošlo k mýlce: wehrmacht nedělal nic jiného, a to ve všech směrech).
Často ale čteme, jak ženy-válečnice snášely, že přichází o svou ženskou roli, jak se těšily, když se mohly upravit, jak i v šílených podmínkách zůstávaly ženami – a také, jakým utrpením na frontě procházely, s čím vším se musely vyrovnávat. Vybavuje se například příběh partyzánky, která – aby její hladové plačící novorozeně neprozradilo německým vojákům a psům polohu pronásledovaného oddílu – raději své dítě zabila.
Můžeme soudit? A chce se nám vůbec? Ke všem výpovědím a k jejich autorkám, a samozřejmě i k celé knize, je třeba přistupovat s respektem.
Světlana Alexijevičová: Válka nemá ženskou tvář, vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská v překladu Libora Dvořáka.
