Psychologické texty Lenky Lagronové rezonují s přemýšlivým divákem či přesněji řečeno divačkou středního věku. Poznáváme v nich řadu důvěrně známých detailů našeho života, takového, jakým býval kdysi. Setkáváme se s prožitky, které nás přivádějí k nelítostné analýze dětství a těch, kdo nám mysl nejvíce ovlivnili. Platí to i pro komorní drama (a dříve rozhlasovou hru) Nikdy na Studiové scéně Divadla na Vinohradech.
Recenze: Tři sestry reflektují ženské duše
Dramatička si libuje v podrobných reflexích ženské duše a rodinných vztahových krizí. Sama prošla obdobím nejistot, v němž ji zpevnila víra, a tento aspekt v dílech také uplatňuje. Původně rozhlasový text Vstaň, prosím tě (1999) Lagronová před třinácti lety upravila pro ústecké Činoherní studio. Nyní, opět v režii Kateřiny Duškové, inscenace Nikdy ožívá v sugestivním podání nového nastudování Antonie Talackové (Bohumila), Zuzany Vejvodové (Jola) a Andrey Elsnerové (Věra).
Paměť věcí a umlčené touhy
Tři sestry. Možná skutečné, možná tři varianty jedné duše, stejného věku a velké rodinné zátěže. Jejich rodiče jsou dávno po smrti, ale jako by tu s nimi stále byli prostřednictvím vzpomínek i věcí, neměně rozestavěných v rodinném domě. Bohumila s Jolou zde žijí, Věra je přijede po letech navštívit. Utekla z domu v devatenácti, osvobodila se, ale úplně svobodná není. Sekretář, symbol domácnosti, se otřásá v základech. Muzeum obývací stěny, uchovávající Věřinu výbavu i osobní předměty, rodičovské trofeje ze zájezdů do NDR, fotografie a čajové servisy, padá pod tíhou dívčí psychiky.
Nikdy / Andrea Elsnerová, Zuzana Vejvodová, Antonie Talacková
Skutečná dospělost začíná tam, kde už potomci nejsou ochraňováni ani spoutáváni. Odpovědnost za sebe přijímá každá ze sester jinak. Akční Bohumila drží úklid a tradice, neurotická Jola se pokouší dopsat knihu, Věra sebrala odvahu k návratu až po osmnácti letech. Společně se, po počátečních rozpacích, dostávají k dovádivému skákání přes švihadla a především k odvážnému skoku do dálky, o potřebné centimetry přesahujícího šíři pokoje. Atmosféru dokreslují zvuky hodin, proudy deště za oknem, zažloutlé záclony a stohy časopisů. Každá z žen toužila po něčem, co si teď možná může bez obav dovolit.
Všechny tři herečky jsou v rolích pravdivé, rovnocenné a uvěřitelné. Nejvíc jejich blízkost vychutnáte, když si povídají u svíčky, zatímco vypadl proud. „Pivo, bůček, pornočasáky, šmelina, tohle byl náš táta,“ vyjmenovává Jola. Zato Bohumila otce hájí, přece byl politicky týraný. „Jací byli?“ Ptají se. A jací jsme my? S autorčiným tenkým předivem sesterských hodnot jsem se setkala v titulu Po pláči smích ve Východočeském divadle Pardubice, kde, podobně jako ve hře Nikdy, aktérky zápasí s přijetím vlastní osobnosti, přitom si oblékají vytahané svetry nebo manšestráky po otcích.
Nikdy (Divadlo na Vinohradech)
Do společného bytu lze s Bohumilou, Jolou a Věrou ve zkušebně Divadla na Vinohradech vstoupit v nejbližší repríze už 9. listopadu. Pozor, během děje se kouří, což je dost nevoňavé klišé. Ovšem rej myšlenek vnímavých hrdinek má intelektuální význam docela zásadní.