Recenze - Na komorní scénu Východočeského divadla Pardubice situovala dramaturgie niternou hru Lenky Lagronové Po pláči smích, jejíž režie se ujal Radek Žák. Důvěrný text, místy protkaný nečekaným humorem, oživují čtyři hrdinky s poraněnou duší. Společně procházejí vzájemnou terapií, některé se dočkají úlevné katarze.
Ve Východočeském divadle obnažují ženské duše
Intimní hru s původním názvem Pláč napsala autorka před šesti lety, rok poté ji inscenoval v Divadle Kolowrat režisér Jan Kačer. S Lenkou Lagronovou se v Pardubicích Radek Žák setkal už předloni, při režii scénického čtení její hry Tanečník. Sympatie hloubavého režiséra a herce k textům plodné dramatičky předznamenala další spolupráci, která vyústila ve zpracování zčásti autobiografické látky, zabývající se osobní identitou.
Nemocné duše potřebují léčbu, té se ovšem každému nedostává. Helenka znovu objevuje mladší sestru Alenku a pomůže jí osvobodit se. Unavená Květa je na osud sama, navenek emancipované Sylvě chybí odvaha ke změně. Determinovány letitým soužitím ve stejném domě, zatíženém minulostí víc, než je zdrávo, prožívají sousedky Sylva, Květa a Alena poněkud rezignovaný život. Navyklé stereotypy naruší nečekaný příchod spisovatelky Heleny, která už žije po svém.
GALERIE
autor: Jan Faukner, zdroj: Východočeské divadlo
„Každá z postav má diametrálně odlišný způsob myšlení. Helenka je pak jediná s porozuměním pro druhé, jediná, která se nebrání novým skutečnostem. Když Alenka sestru nabádá: Tak křič. Křičíš v tom snu? - jako by dávala návod i divákům, aby se otevřeli svým citům. Řečeno s terapeutem: neblokovali je,“ říká Radek Žák. Jeho vedení má psychoanalytický rozměr, hlubší vrstvy naplňují především obě figury sester.
Text Lagronové, prodchnutý křesťanskou tématikou, zvýrazňuje motivy soucítění a odpuštění. Hybné emoce dlí v podivínské Alence, žijící ve sklepním prostoru s klavírem a starými věcmi po rodičích. Hra není moralitou, ale živě se vyvíjející poutí za sdílením dávno prožitého. Důležitým symbolem je zde okno (trojdílné „oko“ bytu, orientované do zahrady). Stejným oknem vidíme během let různé krajiny. Rozkvetlé záhony vadnou bez každodenní péče.
Scéna Radka Šímy dává vyniknout černému křídlu, symbolizujícímu blízkost i odcizení sester, a kromě rozměrného okna s praktikábly už nic moc nepotřebuje. Prostor proměňují samotní herci převěšením pevné béžové plachty, které by slušela spíše jemnější transparentnost. Nábytek zastupují subtilní kovové židle vizážistického salonu Sylvy. Hudbu složil progresivní muzikant Mario Buzzi, nenápadné současné kostýmy navrhla Pavla Gregorová-Šípová.
Inscenace plyne stejnoměrným tempem, místy spíše pomaleji rozmotává klubka vzpomínek. Autentické jsou především výkony sester, Alenka Lenky Zbrankové a Helenka Petry Janečkové. Sesterství můžeme chápat v reálné i symbolické rovině souboje ega s alter egem. Sousedky definují své izolované světy a s neměnnými pravdami přicházejí vstříc návštěvě. Sylva Dagmar Novotné umně kouzlí barevnými šátky módní poradkyně, rozesměje nadhledem a energií čaker. Květa Lídy Vláškové zaujme agilními monology o tajném sledování otce sester. Tím se do psychologického dramatu nenásilně dostává téma lživého režimu, v němž hlavní postavy vyrůstaly.
GALERIE
autor: Jan Faukner, zdroj: Východočeské divadlo
Těžištěm kusu je scéna Alenky a Helenky ve sklepě a jejich vybavování si situací z dětství. Klavírní melodie kontrastuje se vznětlivým dialogem, herečky se do situace natolik vcítí, až vzbudí dojetí. Jejich vizualizace matky a otce přináší napětí i dříve nevyřčené otázky. Četbou Mateřídoušky a oblečením tátova svetru se konkurenční atmosféra uvolňuje, nově nalezený soulad vrcholí dvojhrou na klavír.
Titul Po pláči smích nás vezme do sklepa vlastního podvědomí a nabízí vnitřní cestu, kudy z něho ven - na světlo, za ostatními, za sebou samým. Radí nebát se vlastních představ, něco cítit, křičet a nelhat si. Protože máme právo odejít, i když to bolí. Nejbližší repríza na Malé scéně ve dvoře Východočeského divadla v Pardubicích proběhne 17. prosince od 19:00.