Pražské divadlo Ponec uvedlo v pátek 13. května komponovaný večer mladých choreografů z Hudební a taneční fakulty AMU. Své práce představili tři začínající umělci: Markéta Jandová, Uladzimir Ivanov a Petra Hájková. Pojetím i kvalitou to byla díla velmi různorodá.
Jako první byla uvedena inscenace Markéty Jandové, kterou její autorka nazvala Pukání. Zabývá se v ní tématem osamělosti člověka v dnešní době, kdy může být jedinec sice zdánlivě obklopen lidmi, ale přesto se vnitřně cítit zoufale sám. Asi čtyřicetiminutové dílo večer otevřelo a bylo také jeho zdaleka nejlepším kusem. Představila se v něm silná a soudržná skupina tanečnic, všechny přesné a velmi suverénní v pohybu. Tři z nich jsou členkami Pražského komorního baletu (Jitka Tůmová, Lenka Bílková a Sabina Bočková), do čtveřice je doplnila Hana Turková.
Markéta Jandová přetavila do jevištní podoby vidění světa založené na určité zkušenosti. Její choreografie není jen sérií po sobě jdoucích popisných pohybů. V zšeřelém sále se jí podařilo z několika úhlů vykreslit lidskou melancholii a v jednotlivých sekcích analyzovat vnitřní stavy, které prožívá osamělý člověk, a to tak reálně, až se emocionální rozpoložení, v němž se nacházely čtyři ženy na jevišti, zeširoka neslo do publika.
To brzy po začátku vcelku přirozeným způsobem přivyklo pomalým, plynulým pohybům a konstantní dynamice díla. Dívky, ať už v sólech, či skupinových partech, po většinu času tak nějak vzdáleně připomínají mladá, bezbranná, ohrožená ptáčátka. Zakrývají se a brání se dotekům zvenčí, setkání se světem kolem nich, nepochopení. Při jakýchkoli, často fyzicky náročných pohybech, jsou ve svém napětí stále velmi vizuálně elegantní. Ať už by je fotograf zachytil v jakémkoliv momentu, chtě nechtě by připomínaly nějakou skulpturu či výtvarné dílo.
Vyznění choreografie podporují nápadité tmavé kostýmy (Kateřina Soukupová), které jsou nadmíru funkční, dívky se do nich choulí, ukrývají a využívají je i jako rekvizity, jsou její významnou složkou. Stejně tak i elektronická hudba, jednou rytmická, podruhé melancholicky rozervaná v disharmoniích, dodává tanečnímu sdělení na naléhavosti.
Inscenace plyne ve vlastním tempu, nemá hluchá místa a nenudí. Díky délce je ale myslím pro leckoho obtížné udržet stoprocentní pozornost až do jejího konce, byť vzdálenost hlediště od scény je v Ponci minimální a diváci jsou tím pádem do intimního dění na jevišti vtaženi daleko lépe než v jiném prostoru. Markéta Jandová každopádně patří k nejmladší generaci českých choreografů, která má do budoucna velký tvůrčí potenciál.
Další dvě díla už vysoko nastavenou laťku první části zdaleka nepřekonala. Autor druhé choreografie nazvané KoloЯRamA, Uladzimir Ivanov, ke své nové tvorbě říká: „Je to něco jako kaleidoskop nebo paleta, hra a přehlídka barev. Uvnitř tohoto seskupení se odehrává příběh.“
Ano, barevné kostýmy, celotrikoty a vzdušné sukýnky, v nichž bylo devět tanečnic a tanečníků oblečeno, souzněly s melodickou hudbou Johanna Sebastiana Bacha. Tanec jakoby se ale odehrával jen na povrchu a nezašel vůbec hlouběji. Situace a pohyby na jevišti sice nenuceně plynuly v jednom barevném vodopádu, ale nebyly v ničem příliš originální. Pohybové vzorce byly zastaralé a ani gesta samotná netryskala přímo ze srdcí tanečníků. Po smyslu nebo nějakém přesahu této choreografie jsem pátrala jen těžko.
Večer uzavřela taneční choreografie Petry Hájkové Congenita. Autorka se v ní pokusila nahlédnout do zákoutí nemoci motýlích křídel. Téma představila na situaci postižené ženy, která se svým stavem bojuje, seč může, a snaží se začlenit do společnosti. Stále dokola se střetává s nějakými překážkami a opakovaně si připomíná svou bezmoc. Námět to byl zajímavý, forma jeho zpracování už méně.
Dílo sice nabídlo dobré nápady jako například originální kostýmy (Eva Justichová). Tanečnice měly oblečeny průsvitné plastové šatičky, v dolních lemech jejich sukní se skrývaly stovky plastových víček. Ty pak dívky v jednu chvíli ze šatů vysypaly, víčka se rozkutálela po celém jevišti a hrála coby rekvizity. Po choreografické stránce ale nebyl kus nijak výrazný ani se jakkoliv nevymykal běžným trendům. Autorce se nepodařilo vystavět nosnou strukturu díla, chybělo i jeho vyvrcholení.
Ve večeru se tedy, jak už to u podobných studentských představení bývá, představily choreografie plnohodnotně profesionální i díla, jejichž autoři svůj umělecký výraz teprve hledají.
