Přestože svou knihu rozhovorů s výtvarníky a jejich fotografií nazvali Petr Vizina a Hynek Glos Stará garda, o žádné vysloužilé pardály se rozhodně nejedná – naopak, všichni stále tvoří – a jak!
Recenze: Stará garda nerezaví
Jistě, názvem se naznačuje, že všichni ze třiceti zpovídaných se narodili před rokem 1945, a nic víc – kromě toho, zní to pěkně. A pěkně – omlouvám se za ten výraz – promlouvají i jednotliví protagonisté, v jejichž výběru projevil autor šťastnou ruku, pokrývají totiž více méně celé spektrum výtvarné scény. Dalo by se sice namítnout, že i v tomto lese se již vydatně kácí a že tedy výběr nebyl zase tak těžký, ovšem každý, kdo někdy stál před podobným úkolem ví, co to obnáší…
Byla řeč o „pěkném“ promlouvání – ano, ovšem ani to není tak samozřejmé, i k rozhovoru jsou totiž zapotřebí dva: jeden, který odpovídá, stejně tak důležitý je ale ten, kdo otázky klade. Protože se stačí podívat do současných magazínů, a nemusí to být ani ty „společenské“ a „méně společenské“, aby bylo jasné, jakým pitomostem a banalitám musí někdy ti, kteří na rozhovor kývnou, čelit. A to platí i pro všechny naše televizní a rozhlasové stanice. Jinými slovy, otázky, které Vizina klade, jsou vždy k věci, je cítit, jak reaguje na situaci, jak je empatický. Samozřejmě dlouholetá novinářská praxe se nezapře, ale i zde – a to opět mířím do vlastních řad – ani to není zárukou.
GALERIE
Stará garda na fotografiích Hynka Glose. Na úvodním snímku: Vladimír Kopecký
Vizina se neptá jako kunsthistorik, bylo by to úsměvné, ale jako člověk, který se chce o dotyčném něco dozvědět, proniknout za jeho tvorbu, poznat jej jako člověka. A zmiňovat zde autorovu připravenost je pouze smutným přiznáním, že i to by mělo být samozřejmostí. Není.
Nejen že se zpovídaní výtvarníci vyjadřují různými styly a pracují s různými médii – od malby, kresby či grafiky a plastik až k režírování, typografii a fotografii či sklu a kostýmnímu výtvarnictví – zároveň jsou jiní jako lidé. V celkové konfrontaci je ovšem spojuje jedno: láska k tvorbě a zanícení, ochota jít si za svým, což zvláště před listopadem 1989 nebývalo tak snadné. I o tom je ve Staré gardě řeč. Osobně bych se bez jednoho dvou jmen obešel, je to ovšem Vizinův výběr, a nehraje si na nějakou reprezentativnost, není tedy, proč do něj jakkoli šťourat…
Jistě dobrou volbou bylo neprovázet knihu reprodukcemi děl jednotlivých umělců, ale naopak velkoformátovými portréty a fotografiemi z „jejich“ prostředí, kromě toho, ona ta díla stejně někde většinou vykukují a dotváří tak dojem z vydařených Glosových fotografií.
GALERIE
stará garda
Petr Vizina, Hynek Glos: Stará garda. Vydalo Argo, 2016. Zpovídaní umělci: Květa Pacovská, Pavel Brázda, Svatopluk Klimeš, Kurt Gebauer, Daisy Mrázková, Jan Hendrych, Adolf Born, Stanislav Kolíbal, Vlasta Prachatická, Bedřich Dlouhý, Josef Hampl, Jan Švankmajer, Alena Kučerová, Adéla Matasová, Jan Solpera, Rostislav Vaněk, Václav Kabát, Viktor Kolář, Vladimír Kopecký, Zdeněk Mézl, Věra Nováková, Theodor Pištěk, Eduard Ovčáček, Jan Ságl, Jiří Šalamoun, Jan Saudek, Vladimír Suchánek, Pavel Sukdolák, Zdeněk Ziegler a Olbram Zoubek.