Americký kytarista a zpěvák Steven Taylor na svém novém albu Songs of Innocence and of Experience sáhl po básních anglického básníka Williama Blakea. A činí tak s osobitostí i pietou. Autorem hudby je až na tři výjimky další básník – Allen Ginsberg.
Ginsberg se Williamem Blakem (1757–1827) celý život intenzivně zabýval, přednášel o něm a byl jím zcela jistě ovlivněn. V roce 1969 zhudebnil až na jednu všech devatenáct básní Zpěvů nevinnosti a devět ze šestadvaceti básní Zpěvů zkušenosti a následně je nahrál na album dlouhá léta zcela nesehnatelné (v roce 2017 konečně vyšlo na CD).
Steven Taylor hrál nejen na kytaru v punkových False Prophets, ale také přes dvacet let doprovázel Ginsberga při jeho čteních i při koncertním provozování právě Blakeových básní. Aby toho nebylo málo, jak vzpomíná v bookletu, když ležel počátkem dubna 1997 Ginsberg na smrtelném loži, „zavolal mi a jeho poslední pokyn byl ‚dokonči Blakea‘. Myslel tím, abych zhudebnil ty básně, které chyběly, a vše pak nahrál. Ani po dvaadvaceti letech projekt sice není kompletní, ale abych ocitoval Thomase de Quinceyho, ‚činím tak s plným úsilím, jehož jsem nyní schopen, nevím totiž, zdali kdy vůbec naleznu ještě čas se k tomu vrátit‘.“
Jak se tedy Taylor postavil ke Ginsbergovu přání? Zhudebnil další dvě básně (třetí už před lety zhudebnil též básník, ale i člen kapely The Fugs Tuli Kupferberg), a jak již bylo řečeno, vše komponoval i nahrával s osobitostí a pietou.
Ginsberg byl samozřejmě básník par excellence, ovšem žádný zkušený písničkář. Nicméně melodie, kterými provázel jak řadu svých vlastních básní, tak právě Blakeovu poezii, byly možná prosté, ne však nenápadité či tuctové. Ginsberg vycházel z odkazu lidové písně i blues, zajímavé přitom je, jak dokázal maximálně využít své omezené hráčské schopnosti. Jak vzpomínal, Bob Dylan jej naučil dva akordy, pak přidal ještě jeden a prohlásil, že s tím si vystačí. A tak se také stalo.
Jemné, ale ne idylické
Ve většině písní slyšíme pouze Taylora a jeho kytary. Pokud se nechá doprovázet rockovou basou, klavírem a bicími, vždy je tak činěno velice uměřeně, chce se říct, až akusticky – Blakeovým silně lyrickým písním by ostatně nějaký hřmot jen uškodil. Byť nejsou vždy příliš idylické, ostatně název Zpěvy zkušenosti mluví sám za sebe.
Pro zajímavost pár veršů z básně Londýn: „Jdu spoutanými ulicemi / na břehu Temže spoutané, / žal v každé tváři zjeví se mi, / na každé mdloba vyvstane.// A v každém pláči lidských strázní / i v děcku, které strachem lká, / a v každém hlase, kletbě zazní / zlá pouta v duši ukutá…“ Jejich zhudebnění (autorem je již zmíněný Kupferberg) odpovídá ladění básně, nad rozkládanými akordy klavíru slyšíme Taylorův sice jemný, přesto však důrazný zpěv.
Jemně ovšem rozhodně vyznívají písně jako A Cradle Song, opěvující dítě v kolébce, píseň ve své prostotě až hymnická, či Ah! Sun-Flower s tajemně znějícím sborem a harmoniem. Úvodní tóny Taylorem zhudebněné básně The Angel upomínají na kytarový vstup klasické písně The End z prvního alba The Doors a odkazy na tuto píseň slyšíme citlivě použité v celé nahrávce.
Album Songs of Innocence and of Experience, jehož booklet nabízí nejen poučený text o pozadí Ginsbergových podání, ale také o Blakeovi samotném, nemluvě o faksimiliích původních vydání, se se ctí řadí k dalším pokusům hudebně uchopit Blakeovu poezii – a že jich nebylo málo. A není tomu tak jen díky Blakeovým veršům a Ginsbergovým melodiím, ale také, hlavně, díky Taylorově inspirovanému podání.
