Recenze: Snový Tranzit vrací Francii pod nadvládu okupantů

Příběh německého emigranta Georga, který se snaží utéct z totalitní Evropy, není jen atraktivní hříčkou ve stylu Muže z Vysokého zámku Philipa K. Dicka. Premisu, „jak by vypadala nacistická okupace v dnešní době“, nahrazuje film Christiana Petzolda Tranzit existenciálními otázkami o lidské vykořeněnosti a životě mezi dvěma světy.

Patrně žádnému německému filmaři nového tisíciletí se od kritiků a mezinárodních festivalů nedostalo takové pozornosti jako Christianu Petzoldovi. Prorazil jako zakládající osobnost takzvané Berlínské školy složené z filmových tvůrců, kteří vyzdvihují autorskou tvorbu a sdílí kritický pohled na současnou německou společnost.

S Tranzitem Petzold zadaptoval román spisovatelky Anny Seghersové, která své dílo založila na zážitcích z vlastního útěku z nacistické Evropy. Svým inspirativním adaptačním procesem Petzold opět vzbudil velký zájem světových publicistů.

Třetí říše roku 2018

Pokud si filmaři zahrávají s paralelními světy, obvykle je umisťují do divákům známých obrazů a zápletek spjatých s blízkou budoucností nebo minulostí. Z těchto tradic se ale Petzoldův Tranzit vychyluje a děj založený na říšské okupaci Francie přenáší do současných kulis. Drtivá většina předmětů zůstává rozpoznatelná – od nábytku a domácích potřeb přes oblečení až k automobilům. Jediné, co absentuje, jsou digitální technologie. Svědectvím o nich je pouze osamocená LED obrazovka v čekárně konzulátu, kde se Georg (vynikající nový talent německého filmu Franz Rogowski) snaží získat vízum do Mexika.

Absence digitálních technologií je určující pro celou zápletku. Díky tomu může docházet k starosvětským záměnám identit a zmizením beze stopy, které by vylučovaly databáze osob a všudypřítomný dohled kamer. Také v komunikaci na dálku užívají postavy výhradně dopisů a totožnost člověka se zakládá na zfalšovatelných papírových dokladech.

Paradoxy paralelních světů

Z diváckého hlediska vzniká paradoxní stav. Můžeme snad dočasně připustit existenci paralelního světa, v němž druhá světová válka vypukla o bezmála osmdesát let později. Následně ale slyšíme jméno francouzského architekta Rudyho Ricciottiho, který se narodil v roce 1952, nebo slovo „zombie“ a jsme nutně uvrženi do podivného prostoru mezi dvěma světy a časy.

Tranzit (2018, režie: Christian Petzold)
Zdroj: Schramm Film/Marco Krüger/Film Europe

Na podobném pomezí se ocitali už hrdinové předchozích režisérových snímků, třebaže to ve vyprávění nikdy nedosáhlo takové čitelnosti jako v Tranzitu. Petzoldova tvorba se často dělí na fáze a trilogie (přičemž Tranzit je završením té nazývané „Láska za časů represivních režimů“), ve výše popsaném ohledu je ale jeho autorství nezaměnitelné minimálně napříč jeho nejznámějšími filmy.

Ve Fénixovi (2014) protagonistku nutí okolnosti hrát svou vlastní dvojnici, a to v poválečném Německu, kde se všichni snaží zapomenout na tragickou minulou etapu. V Barbaře (2012) čeká perzekvovaná hrdinka na příležitost utéct z východního Německa na Západ. Jerichow (2008) zase staví muže před volbu mezi romancí a prací, která ho má dostat z dluhů.

Není náhodou, že se nejdelší část Tranzitu odehrává v Marseille, která byla vždy považována za přechodné místo a imigrantům slouží i v současnosti. Petzold vidí tento přístav jako místo věčně těkající mezi světy, tak jako se jeho hrdinové i publikum snaží uchytit v době minulé nebo přítomné. Jak jedna postava poznamená ve svém monologu, je přístav také místem, kde všichni mají nějaký příběh k vyprávění. Sám režisér zajisté patří k nejlepším z nich.

Ve znamení režijní preciznosti

Snímkem prostupuje napětí a pocit paranoie, který připomíná thrillery s nespravedlivě obviněným hrdinou nebo kriminální filmy z pohledů zločince. Snadno „zaujme“ už úvodní scéna, v níž se zužitkují tajné kontakty, všeobecná nedůvěra a udavačství. Jestli byl první akt Tranzitu zamýšlen jako vzrušující úvod k pomalejšímu a více hloubavém zbytku filmu, plní svou funkci výborně.

Po Barbaře a Fénixovi Petzoldovu režii opět charakterizuje dokonale promyšlené zacházení s barvami. Jeho dvorní kameraman Hans Fromm zpřítomňuje smrt červeným světlem, zatímco modré majáky policejních antonů značí hrozící nebezpečí. Pak už stačí jen náznak – ve scéně rozhovoru Georga s lékařem v restauraci vyvolávají nejistotu jen bleděmodrá automobilová světla v pozadí. Oranžovou barvou zalitá Marseille přitom zůstává po celou dobu velmi neumělá a nekašírovaná.

Z jiného pohledu ale může Petzoldovo pečlivé konstruktérství vzbuzovat jistý chlad. V Tranzitu zůstáváme emocionálně zainvestovaní zejména na rovině strachu o postavy. Petzold, znalý hollywoodských filmů, stupňuje napětí a nad ústředním párem začne viset hrozba tragédie. Jako hlavní inspirace se vybavuje Casablanca. V případě romantické linie příběhu je ale Tranzit spíše plochý. Starší Petzoldovy scénáře se vyznačovaly zdařilejší prací s ústředním párem. Zde je vztah Georga s uprchlicí Marií (Paula Beerová) hlavně upomínka lidskosti a lásky, kterou nezlomí ani totalitní režim.

Na loňském festivalu Berlinale byl Tranzit jedním z favoritů, nakonec ale neobdržel žádné ocenění. Vysvětlení lze shledat v tom, že ačkoli film rezonuje se současnými tématy uprchlické krize a společenského rozkladu, nestojí na nich a nenabízí z nich ani žádné východisko. Petzoldova vize ale nakonec stejně nepatří do žádného času. Mnohé tím odrazuje a mnohé nadchne. 

Další pohled na film Tranzit si můžete přečíst také v recenzi Jana Jaroše na webu ArtZóna, kulturním speciálu ČT. 

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Zemřela Loretta Switová, známá jako „Šťabajzna“ ze seriálu M.A.S.H.

V pátek krátce po půlnoci zemřela americká televizní a filmová herečka Loretta Switová. Bylo jí 87 let. Proslavila se hlavně rolí Margarety „Šťabajzny“ Houlihanové v americkém válečném komediálním seriálu M.A.S.H., který běžel mezi roky 1972 a 1983.
před 9 hhodinami

„Dyť to zvládnou i malé holky!“ Ženy malovaly zátiší, šachy i traumata

Nebyli jen staří mistři, ale i staré mistryně, zdůrazňuje retrospektiva připravená Národní galerií Praha. Představuje umělkyně, které působily ve střední Evropě, Nizozemí a na území Itálie od středověku do konce devatenáctého století. Podle galerie jde o první soubornou přehlídku tohoto typu v Česku.
před 15 hhodinami

Úředník slovenského resortu kultury odnesl z muzea Donatellovu bustu

Ze Spišského muzea ve slovenské Levoči zmizela busta mladé ženy od renesančního umělce Donatella, informoval slovenský server Aktuality.sk. Podle něj ji z depozitáře za doprovodu policie v kuklách ve čtvrtek odnesl generální tajemník služebního úřadu ministerstva kultury a nejbližší spolupracovník ministryně Martiny Šimkovičové Lukáš Machala na dosud neznámé místo. Dílo, jehož pravost se potvrdila teprve začátkem letošního roku, mělo být zpřístupněno veřejnosti na podzim.
před 18 hhodinami

Dvě kamarádky a jeden manžel řeší v ostravské Aréně své životy

Dvě ženy a jeden muž, nevěra i pomsta. Hořká komedie Kamarádky nabízí v trpký pohled na manželství i přátelství. Hru slovenského dramatika Pavola Weisse, kterou uvádí Komorní scéna Aréna v Ostravě, inspirovaly skutečné příběhy.
před 21 hhodinami

Ve Zlíně se promítají filmy pro děti a mládež z padesáti zemí

Ve Zlíně začal filmový festival pro děti a mládež. Téměř tři sta snímků z padesáti zemí světa se bude promítat do 4. června. Vítězné tituly Zlín Film Festivalu si odnesou Zlatý střevíček, cena za mimořádný přínos patří trikovému mistrovi Borisi Masníkovi a herečce Simoně Stašové.
29. 5. 2025Aktualizováno29. 5. 2025

Mimina lezou po Žižkovské věži už čtvrtstoletí. Nemají být roztomilá

Váží přes tři sta kilo, místo obličeje mají čárový kód a udrží se na svislé ploše. Na žižkovské televizní věži v Praze se černá laminátová mimina v nadživotní velikosti poprvé objevila 29. května 2000. Nejprve dočasně, nakonec pro velký úspěch nastálo. „Kdyby náhodou došlo k tomu, že sem Rusové pošlou atomovou bombu, tak věž asi půjde do kopru, ale mimina vydrží nekonečně,“ prohlásil jejich „otec“ David Černý v 90’ ČT24 moderované Jiřím Václavkem.
29. 5. 2025

Do Česka míří film, jemuž se v Cannes tleskalo 19 minut

Mezigenerační trauma jedné umělecky založené rodiny zvedlo publikum canneského festivalu na nohy na devatenáct minut vyplněných potleskem. Pro české distributory i to může být posvěcením šťastné ruky. Filmy totiž někdy nakupují už roky před premiérou, kdy nemají k dispozici ani scénář, což může přinést obchodní riziko. Jindy vybírají přímo na festivalu.
29. 5. 2025

Příběh zámku z Trutnovska inspiroval filmaře, teď je komplex na prodej

Komplex Nové Zámky na Trutnovsku je na prodej. Do povědomí veřejnosti se dostal v souvislosti s chováním majitelů vůči muži, který jim odmítl prodat pozemky. Příběh se poté stal předobrazem filmu Zahradníkův rok. Firma ruského podnikatele Alexeje Zacharova se zbavuje zámku i čtyřiceti hektarů polností, stavebních parcel a vodní plochy. Z dříve oblíbeného místa k procházkám udělal majitel téměř pevnost obehnanou žiletkovým drátem.
29. 5. 2025
Načítání...