Příběh německého emigranta Georga, který se snaží utéct z totalitní Evropy, není jen atraktivní hříčkou ve stylu Muže z Vysokého zámku Philipa K. Dicka. Premisu, „jak by vypadala nacistická okupace v dnešní době“, nahrazuje film Christiana Petzolda Tranzit existenciálními otázkami o lidské vykořeněnosti a životě mezi dvěma světy.
Patrně žádnému německému filmaři nového tisíciletí se od kritiků a mezinárodních festivalů nedostalo takové pozornosti jako Christianu Petzoldovi. Prorazil jako zakládající osobnost takzvané Berlínské školy složené z filmových tvůrců, kteří vyzdvihují autorskou tvorbu a sdílí kritický pohled na současnou německou společnost.
S Tranzitem Petzold zadaptoval román spisovatelky Anny Seghersové, která své dílo založila na zážitcích z vlastního útěku z nacistické Evropy. Svým inspirativním adaptačním procesem Petzold opět vzbudil velký zájem světových publicistů.
Třetí říše roku 2018
Pokud si filmaři zahrávají s paralelními světy, obvykle je umisťují do divákům známých obrazů a zápletek spjatých s blízkou budoucností nebo minulostí. Z těchto tradic se ale Petzoldův Tranzit vychyluje a děj založený na říšské okupaci Francie přenáší do současných kulis. Drtivá většina předmětů zůstává rozpoznatelná – od nábytku a domácích potřeb přes oblečení až k automobilům. Jediné, co absentuje, jsou digitální technologie. Svědectvím o nich je pouze osamocená LED obrazovka v čekárně konzulátu, kde se Georg (vynikající nový talent německého filmu Franz Rogowski) snaží získat vízum do Mexika.
Absence digitálních technologií je určující pro celou zápletku. Díky tomu může docházet k starosvětským záměnám identit a zmizením beze stopy, které by vylučovaly databáze osob a všudypřítomný dohled kamer. Také v komunikaci na dálku užívají postavy výhradně dopisů a totožnost člověka se zakládá na zfalšovatelných papírových dokladech.
Paradoxy paralelních světů
Z diváckého hlediska vzniká paradoxní stav. Můžeme snad dočasně připustit existenci paralelního světa, v němž druhá světová válka vypukla o bezmála osmdesát let později. Následně ale slyšíme jméno francouzského architekta Rudyho Ricciottiho, který se narodil v roce 1952, nebo slovo „zombie“ a jsme nutně uvrženi do podivného prostoru mezi dvěma světy a časy.
Na podobném pomezí se ocitali už hrdinové předchozích režisérových snímků, třebaže to ve vyprávění nikdy nedosáhlo takové čitelnosti jako v Tranzitu. Petzoldova tvorba se často dělí na fáze a trilogie (přičemž Tranzit je završením té nazývané „Láska za časů represivních režimů“), ve výše popsaném ohledu je ale jeho autorství nezaměnitelné minimálně napříč jeho nejznámějšími filmy.
Ve Fénixovi (2014) protagonistku nutí okolnosti hrát svou vlastní dvojnici, a to v poválečném Německu, kde se všichni snaží zapomenout na tragickou minulou etapu. V Barbaře (2012) čeká perzekvovaná hrdinka na příležitost utéct z východního Německa na Západ. Jerichow (2008) zase staví muže před volbu mezi romancí a prací, která ho má dostat z dluhů.
Není náhodou, že se nejdelší část Tranzitu odehrává v Marseille, která byla vždy považována za přechodné místo a imigrantům slouží i v současnosti. Petzold vidí tento přístav jako místo věčně těkající mezi světy, tak jako se jeho hrdinové i publikum snaží uchytit v době minulé nebo přítomné. Jak jedna postava poznamená ve svém monologu, je přístav také místem, kde všichni mají nějaký příběh k vyprávění. Sám režisér zajisté patří k nejlepším z nich.
Ve znamení režijní preciznosti
Snímkem prostupuje napětí a pocit paranoie, který připomíná thrillery s nespravedlivě obviněným hrdinou nebo kriminální filmy z pohledů zločince. Snadno „zaujme“ už úvodní scéna, v níž se zužitkují tajné kontakty, všeobecná nedůvěra a udavačství. Jestli byl první akt Tranzitu zamýšlen jako vzrušující úvod k pomalejšímu a více hloubavém zbytku filmu, plní svou funkci výborně.
Po Barbaře a Fénixovi Petzoldovu režii opět charakterizuje dokonale promyšlené zacházení s barvami. Jeho dvorní kameraman Hans Fromm zpřítomňuje smrt červeným světlem, zatímco modré majáky policejních antonů značí hrozící nebezpečí. Pak už stačí jen náznak – ve scéně rozhovoru Georga s lékařem v restauraci vyvolávají nejistotu jen bleděmodrá automobilová světla v pozadí. Oranžovou barvou zalitá Marseille přitom zůstává po celou dobu velmi neumělá a nekašírovaná.
Z jiného pohledu ale může Petzoldovo pečlivé konstruktérství vzbuzovat jistý chlad. V Tranzitu zůstáváme emocionálně zainvestovaní zejména na rovině strachu o postavy. Petzold, znalý hollywoodských filmů, stupňuje napětí a nad ústředním párem začne viset hrozba tragédie. Jako hlavní inspirace se vybavuje Casablanca. V případě romantické linie příběhu je ale Tranzit spíše plochý. Starší Petzoldovy scénáře se vyznačovaly zdařilejší prací s ústředním párem. Zde je vztah Georga s uprchlicí Marií (Paula Beerová) hlavně upomínka lidskosti a lásky, kterou nezlomí ani totalitní režim.
Na loňském festivalu Berlinale byl Tranzit jedním z favoritů, nakonec ale neobdržel žádné ocenění. Vysvětlení lze shledat v tom, že ačkoli film rezonuje se současnými tématy uprchlické krize a společenského rozkladu, nestojí na nich a nenabízí z nich ani žádné východisko. Petzoldova vize ale nakonec stejně nepatří do žádného času. Mnohé tím odrazuje a mnohé nadchne.
