Dva černí cizinci v „bílé“ Evropě na opuštěném červeném nástupišti, kde vlaky nezastavují a jen sviští okolo tak rychle, že se okolní svět rozpíjí do podoby šmouhy…podobně jako globalizace, která stírá národní rozdíly. Jenže lidé touží někam patřit a mít někde domov. A pokud cítí jeho ohrožení, mohou přikročit k nejtemnějšímu násilí – jako v novém kousku divadelní hry Evropa, uváděnou v experimentálním prostoru divadla NoD Roxy.
Recenze: Skoro dokonalá Evropa
Novou divadelní hrou Evropa současného britského dramatika Davida Greiga pokračuje NoD Roxy ve vlastních produkcích, které se zamýšlí nad aktuálním děním ve světě. Na poměrně jednoduchém, až banálním příběhu tak rostou hluboké myšlenky reflektující současné problémy. V tomto případě je představují ti dva špinaví černí cizinci, kteří zůstanou na opuštěném železničním nádraží v malém městě kdesi upostřed Evropy. A přestože chtějí zůstat zcela neviditelní, eskalují už svou pouhou přítomností v klidném městečku napětí u zdejších „slušných“ občanů.
Ačkoliv autor napsal hru již v roce 1994 a inspiroval se genocidou v bývalé Jugoslávii, téma běženců ani po více jak dvaceti letech neztrácí na aktuálnosti.
Jaká je vlastně současná Evropa, která v rámci globalizace na jedné straně urputně stírá národní rozdíly, aby je na straně druhé zase stejně intenzivně vyzdvihovala? Právě rychlíky, které ve hře míjí nástupiště bez toho, aniž by zastavily, symbolizují globalizaci, která maže hranice, ovšem zároveň neumí vymýtit násilí.
V Evropě, kde jsou hranice mezi zeměmi a bloky nestálé, se pak národnostní smýšlení může projevovat v jeho nejtemnějších podobách. Ať už násilnostmi z důvodu jiné barvy pleti nebo třeba sexuálním násilím, jak se obojí ukáže v této hře. Je snad důvodem obava ze ztráty vlastní identity?
„Když je něco tvůj domov, jsi za něho zodpovědný. Ve chvíli, kdy tu zodpovědnost pustíš, utečeš a opustíš domov, ponecháváš ho vlkům.“ z předmluvy teatrologa Dana Rebbellata k prvnímu soubornému svazku Greigových her, 2002
Na první chvíli sice může být někdy složitější se v obrazech příběhu vyznat, což je však typické pro nejednoznačnost Greiga. Dalo by se říci, že pro rychlejší zorientování se v ději chybí určitá dávka emociální vyrovnanosti, která by se zde dala očekávat. Hra totiž umně vyvolává napětí, pocit rostoucí dramatičnosti, ale na druhou stranu nepřichází kýžená úleva. Jenže to je právě záměr autora, se kterým se divák musí srovnat. Ne všechno dění na světě má totiž pozitivní vývoj a někdy je potřeba se s tím smířit.
Pokud to divák přijme, pak pochopí, co autor naznačuje, když vede postavy dějem hry tak, že postupně nabývají jejich beztvaré a do barev zahalené obličeje (tváře mají natřené do černa, červena a bíla) jednoznačných kontur. Spolu s tím, jak z nich během hry mizí nánosy barev, se postavy polidšťují a stávají se z nich lidi jako kdekoliv v Evropě, tedy s jasnými tvářemi, emocemi, starostmi a touhou po domově, ale zároveň i strachem z něho, ať už je jich pleť jakákoliv. Závěrečná slova postav: „My jsme také Evropa,“ je vlastně tečkou za tím, že tak to prostě je a život jede dál.
„Text působí dost současně a zároveň je náročný v tom, jakou má skladbu. Je to napsané pro skupinu. Jeden na druhém závisíme, to je princip celé věci. Osamělý jsem k ničemu,“ říká režisérka Viktorie Čermáková, která se záměrně nesnaží zasadit děj do konkrétní doby.
Děj hry je zároveň podržen prostorným jevištěm a strohou syrovostí scény v převažujících tmavých stínech, do které svítí bílé a červené tváře „domácích obyvatel“ města, zatímco obličeje zmíněných „cizinců“, do uhlova zbarvené, se v ní ztrácejí. Prostor je rozdělen na několik samostaných zón, ve kterých se současně prolínají „životy“ postav, ale nutně do sebe nezasahují, pokud to není potřeba a drží svou individualní nit příběhu.
Herci zároveň celou dobu většinou zůstávají na scéně, nikam neodcházejí, ani když není zrovna jejich část hry, jen se přemístí do pozadí. To celé proto působí velmi přirozeně a diváka lehce vtahuje do dění příběhu.
Nejbližší reprízy se konají v divadle NoD 15. a 18. března.