Nezávislé taneční uskupení ME-SA uvedlo 18. a 19. dubna v pražském Divadle Ponec premiéru nového projektu Replay. Jedná se o druhou spolupráci souboru s choreografem brazilského původu Renanem Martinsem. Představení se dle autora snaží porozumět, proč je tak složité naladit se s lidmi na stejnou notu. Má být metaforou pro lidskou neschopnost vzájemně komunikovat.
Hlavním motivem inscenace je opakování a znovupřehrávání, odtud také anglický název díla. Pohybové sekvence pětice performerů (Martina Hajdyla Lacová, Tereza Ondrová, Karolína Hejnová / Helena Araújo, Nathan Jardin a Jaro Ondruš) jsou rozděleny do malých klipovitých útržků.
Tanečníci zpočátku interagují bez většího fyzického kontaktu a emocí, každý z nich ve své vlastní bublině v tichu stereotypně opakuje jednoduché pohybové vzorce. Po čase se přidávají čím dál hlasitější a údernější, občas až přehnaně dramatické akce doprovázené zvukovými projevy. Ty se skládají a vrší na sebe jako jednotlivé díly stavebnice. Napasují se tu na sebe i ty, které k sobě zdánlivě nepatří.
Rozvleklost i dynamika
Divákům chvíli trvá, než se ve schématech začnou orientovat, postupně ale z předkládaných indicií pochopí, že vše, co vidí, tvoří určitý význam a dává smysl. Výsledek je však minimálně v první části představení rozporuplný, dění na scéně se zdá být zbytečně rozvleklé. Kvalita pohybu a nápady tu sice jsou, v nesčetném opakování a hledání skrytých významů ale lehko ztratíte pozornost a tenhle rébus vás nakonec začne vlastně i nudit.
Ve druhé části přináší inscenace už o mnoho lepší dynamiku. Performeři fungují nejen jako pětice individualit v různých psychických rozpoloženích, ale i ve společných formacích jako celek, jako jeden organismus. Energie v sále nabírá na intenzitě, když se pustí do improvizovaného slovního fotbalu, při němž vznikají absurdní a odlehčené situace. A představení pak vrcholí ve hravém duchu za tónů hlavní melodie filmového hitu Titanic v podání Céline Dion. Tanečníci se neustále setkávají a klesají na zem, nastavují si navzájem dlaně, otevírají náruče, a jeden druhému tak pomáhají zmírnit pády. V opakujících se smyčkách, znovu a znovu.
Byť závěr určitou pointu má, stejně si asi mnoho diváků po zhlédnutí představení klade otázku, jaký je cíl a sdělení, k nimž má dílo dospět. Aby byla inscenace nosnější, potřebovala by především pevnou ruku dramaturga. Takhle působí zvláštní koláž nejrůznějších sekvencí a motivů jen jako nepříliš dobře uchopitelná výzkumná studie. Ačkoliv představení obsahuje i povedený a originální materiál, jako celek má velké rezervy. Je to experiment, který by si zasloužil dozrát.
Replay uvede soubor znovu 27. dubna v Lipsku, představení je součástí festivalu Dance Transit Praha.Dresden.Leipzig.
