Třikrát sláva! V Brně opravili Janáčkovo divadlo, zahájili Janáčkův festival a premiérovali novou inscenaci Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky. Povedla se velmi. Pěkný výkon orchestru a sboru a vůbec všech zúčastněných umocňuje skvělý Svatopluk Sem v hlavní roli revírníka. Myšlenkově podnětná koncepce šéfa brněnské opery Jiřího Heřmana kypí fantazií a připomíná i autora literární předlohy Rudolfa Těsnohlídka.
Recenze: Překrásná a se Semem. Brněnské Bystroušce chybí k dokonalosti přesnější orchestr
Hned několik zpráv by nemělo uniknout pozornosti kulturního čtenáře. V Brně se po šestnácti měsících oprav otevřelo Janáčkovo divadlo. Výsledek pochopitelně musí posoudit především ti, kdo se dostanou i do provozních prostor, nicméně na návštěvníka působí skvostným dojmem.
Doporučit lze rovněž návštěvu začínajícího festivalu Janáček Brno 2018, na němž během podzimu zazní celé jevištní dílo hukvaldského rodáka. První večer festivalu a zároveň slavnostní zahájení provozu zrekonstruovaného divadla obstarala premiéra opery Příhody Lišky Bystroušky v novém nastudování brněnského operního souboru.
Děj se tentokrát počíná odvíjet v dětském domově Dagmar. Inscenátoři v čele s režisérem Jiřím Heřmanem tak chtěli připomenout nepříliš známý příběh pojící se s Rudolfem Těsnohlídkem, jehož novinový seriál o lapené a uprchlé lišce Janáček použil jako předlohu pro své dílo. Učiníme tak v krátkosti i zde.
Těsnohlídek v roce 1919 při prosincové procházce bílovickým lesem společně se svými přáteli nalezl odložené batole. Podchlazené děvčátko se naštěstí podařilo zachránit, dostalo jméno Liduška a sehnala se pro něj adoptivní rodina.
Událost novináře a spisovatele zasáhla, protože si uvědomil, že nešlo o ojedinělou situaci. V příštích letech svůj literární talent využil k tomu, aby k osudům nechtěných dětí a sirotků obrátil pozornost širší veřejnosti. Ale nejen to, zasadil se i o vznik tradice, o jejímž původu málokdo ví.
Těsnohlídek vymyslel, že během adventu na náměstí Svobody v Brně vztyčí vánoční strom, při čemž se uspořádá sbírka pro děti bez domova. Stalo se tak v roce 1924, v následujících letech se začala přidávat další města a nakonec se financí sešlo tolik, že byl v roce 1929 v Brně-Žabovřeskách otevřen Dětský domov Dagmar.
Rudolf Těsnohlídek se otevření dětského domova nedožil. Rok před tím se v redakci Lidových novin ve věku 45 let zastřelil.
Dětský domov Dagmar na archivní fotografii
Příhody lišky Bystroušky v Janáčkově divadle v Brně
Učinit z Dětského domova Dagmar výchozí bod inscenace se ukázalo jako nosný nápad. Nejde jen o inspiraci skutečnou budovou pro skvostnou scénu Dragana Stojčevského, prostor pro dětské herce (dobře vedené!) se spoustou zvířecích hraček a masek nebo načrtnutí paralely Bystrouška-Liduška, když zrzavá holčička sedí za kulatým oknem a melancholicky hledí ven.
Prostředí dětského domova je pro interpretaci opery vhodné proto, že Heřmanovi pomáhá v duchu poetiky díla vyjádřit některé filozofické myšlenky: druhého jako podmínku možnosti lidské existence, její nevyhnutelnou konečnost a fantazii jako jeden z orgánů její svobody.
Revírník se stává postavou, které se „v jediné vteřině“ v jakési reminiscenci na prožitý život odemyká vlastní bytí v plné autentičnosti. Heřman za tím účelem správně zdůrazňuje téma časovosti: revírníkova žena plete dlouhatananánskou, až ke stropu sahající oranžovou šálu, před starým fořtem defilují přeludy malého a mladého myslivce, i hypnotický a stále se vracející pohyb kývání upomíná na kruhovost a „věčný návrat téhož“. Interpretačně podnětný je i úplný závěr kusu, ale s ním ať si raději každý láme hlavu sám.
Nenápadný surrealismus
Výchozí rámec dětského domova režisér překračuje ke snovým, někdy až nenápadně surrealistickým výjevům: motiv vážky se projevuje na lampách s křidélky, stínohra vystihuje přeludnou tajemnost lesa, podlaze se vylamují prkna a celá scéna praská, juchající scénka ze svatby na konci druhého jednání ve stříbřitém oparu okna-měsíce baví výstřední atmosférou.
Chytře si inscenátoři poradili s dvojicí vedlejších postav faráře a rechtora. První z nich po zradě své první lásky zavrhl ženy zcela, druhému se nepodaří namluvit si Terynku, kterou tolik „návidí“. Vtipně je tak provázejí symboly vejce a kočárku, jež zdůrazňují jejich reprodukční impotenci. A najdou se i vyloženě humorné chvilky: třeba slepice v kurníku nebo šmírování liščí nory (při dělání liščat).
Příhody lišky Bystroušky v Janáčkově divadle v Brně
Jmenovat, co vše vypadá náramně, by trvalo dlouho. I Heřmanově inscenaci by ale šly vytknout drobné vady. Mlácení pánvičkou a fackování revírníka působí po herecké stránce strojeně, scény v hospodě nejsou příliš výrazné (na rozdíl od brilantního opileckého bloudění lesem) a krom toho v nich postavy rozhodně nehrají mariáš, „hipsterská“ lahev s brčkem v rukou rechtora vyhlíží úsměvně anachronicky, nepatřičně vyznívá i scéna zastřelení lišky pistolí.
Měkkosrdcatý revírník Sem
Nové brněnské nastudování těší i dobře zvoleným obsazením. V roli Revírníka se vyjímá poslední Thálií ověnčený Svatopluk Sem, který stvořil dobrosrdečného, až měkkosrdcatého muže, kterému se nechce Bystroušku ani přivázat, natožpak zastřelit. Revírníka ale vykreslil i v dalších aspektech; ustaranost, snivost, bodrost, ba i něha mu vyšly. Sem opravdu krásně zpívá, oplývá charismatem a je přirozeným středobodem představení.
Rozkošnicky, skotačivě až agresivně pojala Bystroušku Jana Šrejma Kačírková, což se promítlo i v ostřejším projevu, intonačně nicméně vždy perfektním. Obecenstvo se obdivovalo vervě a mrštnosti, s níž lišku herecky vystihla. Pěkně ladila s roztouženou Václavou Krejčí Houskovou v roli Zlatohřbítka.
Bez výhrad lze přijmout také Ondřeje Koplíka a Jana Štávu ve dvojrolích rechtora/komára, respektive faráře/jezevce, po pěvecké i herecké stránce jisté. Kulatým tónem zaujala Jitka Klečanská jako Lapák, s rolí si pohrála. Urputně frajerský Roman Hoza v úloze pytláka Harašty se při svém příchodu zpoza scény rozcházel s orchestrem, jinak také bezvadný výkon.
Jan Šťáva jako farář
Muzikální orchestr s chybkami
Více nepřesností šlo zaznamenat ve hře muzikantů, hlavně první čtvrthodinka premiéry jim nevyšla nejlépe. Tu a tam se ozvala nejednotnost houslí, vloudila se intonační chybička, mezi smyčci a dřevy jednou či dvakrát vázla souhra. V závěru druhého jednání nebyl rytmicky stoprocentně zkoordinován orchestr se sborem, jinak velmi kultivovaným. Ale to jsou detaily, celkově orchestr projevil mimořádnou muzikalitu a za dobrý výkon si zaslouží chválu.
Dirigent Marko Ivanovič k partituře přistoupil bez patosu, věcně, s péčí o každou frázi. Výběrem temp jasně prokázal, jak podrobně má operu promyšlenou. S dynamikou šéfdirigent Janáčkovy opery spíše šetřil, jeden z vrcholů přichází v půlce prvního jednání a lze na něm demonstrovat, jakou vzácností v Brně disponují: dirigentem a režisérem, kteří jsou schopni umělecké synergie, což bohužel není samozřejmostí.
Je noc, revírník sedí u okna a zálibně z něj vyhlíží. Nastává proměna scény: horní polovina zadní stěny budovy puká, zvedá se a odhaluje panorama setmělých kopců. Revírník usíná. Bystrouška vstává a kráčí pokojem směrem ke vzniklému průhledu ven – jen kousek, dál nemůže, je uvázaná. Z lesů jí přichází vstříc Zlatohřbítek. Stanou naproti sobě, sejmou masky a poprvé si pohlédnou do tváře. Pomalu se rozednívá. Orchestr burácí naplno. Chvíle pro bohy, jak by napsal Jiří Svoboda.
Příhody lišky Bystroušky v Janáčkově divadle v Brně
Příhody lišky Bystroušky jsou jedním z nejúžasnějších výtvorů lidského ducha. Vzhledem k tomu, jak podstatnou roli v něm hraje řeč, mají nesmírné štěstí ti, kdo ovládají český jazyk. Tuto výhodu by měli využít, brněnská inscenace k tomu poskytuje více než vhodnou příležitost.
Kdo by ze závažných důvodů nemohl všeho nechat a ihned upalovat do Janáčkova divadla, může vzít zavděk záznamem první reprízy na operním streamovacím portále www.operavision.eu, na jehož pořízení spolupracovala Česká televize. Ale nesmí přitom zapomenout, že vidět a slyšet operu zprostředkovanou kamerami a mikrofony je jako líbat se přes igelitový pytlík.