Život píše nejlepší příběhy. Poslední román francouzské prozaičky Delphine de Viganové (*1966) se tváří, že byl napsán Podle skutečného příběhu, jak zní neotřelý název. Je ale otázkou, zda nepřináší jen rafinovanou vatu, jež se snaží ten skutečně silný literární příběh nahradit.
Dilema literatury: psát pravdu, nebo lež?
Patří k tradici francouzské literatury, nejen té současné, že si ráda klade otázky po smyslu psaní. Činí tak způsobem, který si nezadá s esejem. I Delphine de Viganová, s jejíž předchozí tvorbou jsme i v češtině dostatečně seznámeni - v Odeonu vyšly všechny podstatné tituly včetně úspěšného román Noc nic nezadrží -, se nevyhne pochybám, zda na prvním místě stojí autentičnost příběhu, či jeho konstrukce. Zajímá čtenáře pravda, nebo lež?
Autorka není v tématu sama - ani dnes, ani dříve. Z té současné francouzské literatury se dokázal asi nejlépe problému „pravdivé fikce“ zhostit Emmanuel Carrère, ale o čem jiném než o sobě psali, v čase předešlém, Marcel Proust či Stendhal? Nebylo to nikdy psaní ryze autobiografické ani memoárové, proto se také ujal k tomuto typu psaní výstižný termín: autofikce.
Dilema literatury, zda psát pravdu, nebo lež, se tím zdá být jaksi nadlouho již překonáno. Přesto ale právě nejnověji Delphine de Viganová vstupuje opět a znovu do stejné vody, aby přinesla čtenáři svůj úlovek. Jaký je?
Úspěch již nic nezadrží…
Pokud neznáte předchozí dílo autorky, v zásadě nevadí. Úspěšná kniha Noc nic nezadrží, na níž často vypravěčka nepřímo odkazuje, ji sice poslouží k úvodní expozici i krizi, jíž hlavní postava stejného křestního jména (ano, Delphine) prochází, ale znát ji nemusíte. Delphine, stejně jako autorka knihy, napsala autobiografický příběh o umírání své matky a každý od ní očekavá zase něco opravdového.
Jenže ona nemůže… Známý syndrom bílé stránky (zde v podobě počítačové a wordové) blokuje Delphine do té míry, že přestává věřit sama sobě. A v tu chvíli přichází náhle krásná a tajemná žena, vystupující pod iniciálou L, aby její dosavadní život změnila. Její vpád do spisovatelčina života prochází na 320 stranách ve třech fázích, rámovaných motty z knih velmistra thrillerů Stephena Kinga: Svedení, Deprese a Zrada.
Koketérie s pařížským literárním salonem
Delphine de Viganová již dávno není na francouzské literární scéně nováčkem a její četné kontextuální narážky dávají tušit, že má i vlivné a mocné chráněnce - za všechny její přítel a literární kritik François (Busnel), do loňského roku šéfredaktor měsíčníku Lire, jehož televizní pořad La Grande Librairie patří k těm prestižním a neopominutelným. Spisovatelka si může dovolit srovnávat se i s jinými (převážně autorkami ženského rodu), nahlížet literární hemžení…
V čem de Viganová dokáže zaujmout nejvíce, ale není nakonec ani tak samotné exponované téma pravdy v literatuře, i když si udržuje jistou míru přitažlivé intelektuální ekvilibristiky, ale paradoxně její schopnost prodat velmi sugestivně stavy na pokraji (svého) nervového zhroucení. Člověk jí místy věří, že napsat knihu je skutečně velké utrpení a že k tomu, dát vůbec něco dohromady, aby výsledkem byl tolik očekávaný úspěch, je zapotřebí nejen umět dobře lhát…
K této snaze si de Viganová vypůjčuje: tu z detektivky, tu z psychothrilleru, prokládá to efektními úvahami na hraně seminární bakalářské práce (jednoho potěší třeba její pubertální úvaha nad ztraceným předkusem Ivana Lendla), jen aby nechala logicky otevřené, proč vlastně celou knihu napsala.
Obávám se, že spisovatelka Delphine de Viganová zapomněla, že čtenáře nemusí zajímat ani její šatník, ani její literární přátelé. Ať už je to psáno Podle skutečného příběhu, či nikoliv. Mohl by to třeba být nějaký silný příběh, který zaujme svou vlastní pravdou. Nikoliv jen trochu bezradnou koketérií s pařížským literárním salonem.
Delphine de Viganová: Podle skutečného příběhu (D'après une histoire vraie). V překladu Alexandry Pfimpflové vydalo nakladatelství Odeon, 2016.
