Máte-li doma malé děti, které vám hlídá chůva, raději knihu Něžná píseň neotevírejte! Román, inspirovaný skutečnou událostí ve Spojených státech, je perfektně ostrý a chladný jako čepel nože. Pozor, hned na počátku knihy se tím nožem odehrává brutální zločin! Mladé marocko-francouzské spisovatelce Leile Slimaniové, jež příběh zasadila do současné Paříže, přinesl román v roce 2016 prestižní francouzské literární ocenění Goncourtovou cenou.
Temný detektivní román (ve Francii také známý jako roman noir, podobně jako film noir) je žánrově vycizelovaným literárním cvičením, v němž nechybí všechny podstatné ingredience. Román jednoho zločinu, který nikdo nečekal, přesto k němu muselo dojít, ale není průhledem do složitého vyšetřování, to přijde až na konci. Je v zásadě nesmělým, i když diskutabilním vhledem do života jedné chůvy, jménem Louise, jež (na rozdíl od skutečného zločinu, jímž se Slimaniová inspirovala) nepochází z imigrantského prostředí.
České vydání se zdá být malým nedorozuměním. Nakladatelství Argo titul, který ve Francii sociálně zarezonoval, zasazuje do souvislostí „každodenních dilemat střední třídy“. Nemůže být ovšem většího omylu. Hlavními postavami totiž opravdu nejsou manželé Paul a Myriam, reprezentanti této třídy („ani chudí, ani bohatí“), kteří váhají, zda si mohou dovolit pro své děti Adama a Milu chůvu. Hlavní postavou je chůva Louise.
Chůva působí dojmem jakési rezignované viktoriánské antikvárnosti, je to udržovaná bílá blondýna, jež se neusmívá příliš často. Zdánlivě pevná, disciplinovaná, pečlivá, přesto vnitřně křehká žena, jež svoje vlastní problémy nedává nikomu najevo, je v knize vylíčena jako oběť nerovného sociálního systému. Manželé Paul a Myriam, on hudební aranžér, ona advokátka, si nežijí nijak zvlášť nad poměry, v zásadě ale přijímají ve vztahu k Louise schéma tradičního poměru mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Nikdo se Louisy neptá, co ona sama prožívá, mezi zaměstnavateli a zaměstnancem stojí neprostupná neviditelná zeď. Ona sama se musela naučit být neviditelná.
Třídní boj neskončil, napětí trvá
Domácí násilí tu dlouho nemá fyzický rozměr, i když probublává v detailech (Mila najednou kouše, děti snědí již vyhozené, ale pro tu příležitost umyté kuře – až na kost), násilí se ale odehrává v zásadě tím, že chůva rodině slouží. Louise vstupuje do rodinného soukromí, a má na starosti to nejdražší, co mají, totiž jejich děti, jež se brzy stávají jejím rukojmím. A to i tehdy, když jim zpívá „něžné písně“.
Krátké, stručně psané kapitoly nerozvíjí Slimaniová v hluboce propracované psychologické sondy, některé slibné motivy dokonce v zárodku opouští, aby se věnovala tomu podstatnému. A tím je střet dvou světů, které se nemohou nikdy setkat – a to navzdory několika pokusům, v zásadě marným. Střet má v zásadě povahu třídního boje. Napětí roste každou kapitolou.
Slimaniová rozhodnutím učinit z chůvy zástupkyni většinové francouzské populace, odkryla ambivalenci, jež román nabízí. Zatímco všechny ostatní chůvy, s nimiž se Louise setkává (v parku, na hřišti či na ulici) pocházejí z imigrace, Louise mezi ně nepatří. Její neštěstí možná vězí někde hlouběji, ona totiž nepatří v zásadě nikam. Kam patří samotná autorka?
Leila Slimaniová: Něžná píseň (Chanson douce). V překladu Sáry Vybíralové vydalo nakladatelství Argo, Praha 2017.
