V nakladatelství Argo si v posledních letech vybudovali pozici nejpilnějších tuzemských zprostředkovatelů neoviktoriánských příběhů. Druhý román britské prozaičky Sarah Perryové Nestvůra z Essexu, který doprovází nadšené ohlasy ze zahraničí, tuto pověst potvrzuje, i když ke skutečně nezapomenutelným dílům se nakonec nezařadí.
Britka Sarah Perryová (*1979) je žena s výrazným příběhem. Vyrůstala v silně věřící baptistické rodině, téměř dokonale odříznuté od současné kultury, volný čas kromě aktivit spojených s křesťanskou vírou trávila četbou klasických děl či poslechem klasické hudby. Během studií se věnovala gotice (jako žánru i jako uměleckému směru). Následně se spisovatelsky proslavila jako autorka knih silně ovlivněných právě gotickou literární tradicí.
Nestvůra z Essexu, v originále vydaná předloni, je román inspirovaný událostmi v Essexu roku 1669, kdy se šířily zvěsti o podivném tvorovi v tamních vodách. Perryová vyprávění ovšem zasadila do doby o více než dvě stě let mladší. V roce 1893 se stará legenda opět probudí k životu pod vlivem záhadného utonutí jednoho z místních občanů a pod tlakem následných hysterických pozorování, jež jsou ovlivněna pověrčivostí. Zároveň jsou čím dál víc trnem v oku místnímu pastorovi Williamu Ransomovi.
Do této situace přijíždí mladá vdova Cora Seabornová se svým synem Francisem a přítelkyní Marthou. Zatímco William v pověsti o nestvůře z Essexu vidí až pohanské bludy, jimž je třeba čelit vírou a slovem Božím, Cora spatřuje svou šanci dát o sobě veřejně vědět – může se přece jednat o dosud neobjeveného tvora, případně takového, který přežil z dávných časů a je považován za vyhynulého. Střet osobní procítěné víry a moderního vědeckého přístupu se zdá být nevyhnutelný.
Rozum, cit a nestvůra
Sarah Perryová si připravila scénu výtečně. Po působivém úvodu plném náznaků a ještě lepším představení Cory Seabornové, pro niž je smrt tyranského (a psychopatického) manžela vysvobozením a možností nového začátku, se může děj ubírat vlastně kamkoliv. Kromě jiného do hájemství gotického románu, viktoriánského dobrodružného příběhu, ale také do sociálních problémů tehdejší společnosti (Cořina společnice Martha je zapálená socialistka), do historie lékařství (Cořin obdivovatel doktor Luke Garrett, zvaný Skřet, navíc nabízí až hororový motiv profesní posedlosti přerůstající v šílenství) či do rostoucího uvědomění si (nejen) politické moci žen.
V tomto ohledu je plně pochopitelné hodnocení New York Times použité na zadní straně přebalu české edice: „Až troufale ambiciózní román…“ Otázkou je, k čemu vlastně ty ambice směřují?
Celou recenzi si přečtěte na webu ArtZóna, kulturním speciálu České televize.
