Inscenace zdramatizované povídky Emila Hakla Návštěva je na Nové scéně pražského Národního divadla nejen zábavná a herecky výtečná. Režisérovi Janu Fričovi se navíc daří tlumočit autorův melancholický hospodský magický realismus vlastním expresivním, divadelně svébytným způsobem.
Recenze: Pěkně vypečená výprava za kachnami s Emilem Haklem
Ačkoliv je letos šedesátiletý Emil Hakl jedním z nejúspěšnějších současných českých prozaiků a jeho první setkání s divadelním jevištěm je bez ohledu na výsledek marketingově docela vděčné, spojení Národního divadla a haklovské „lůzrovské“ poetiky se na první pohled zdá být téměř absurdní.
Próza Návštěva vyšla roku 2014 v autorově povídkovém souboru Hovězí kostky, volně spojeném postavou vypravěče, autorova alter ega (jak už to u Hakla bývá) v různém věku. Ten se většinu času toulá po Praze nebo někde za ní, zapadá do jedné hospody za druhou, občas sám, občas s nějakým podivínským „kompardem“. Oddává se opileckému filozofování, teoretizování, remcání, svým událostem a komentářům. Prochází tragicko-směšnými vztahy se ženami, které dlouho nevydrží. Všechno si (se skepsí a ironií sobě vlastní, zároveň velice bolestně) uvědomuje, ale točí se v kruzích.
Cynismem maskuje touhu po smysluplnosti života. Trefně a obrazně vystihuje směšnost i jedinečnost všedních situací, melancholii tváří v tvář existenciální bezradnosti na pozadí nejpřízemnějších každodenností. Vše je neustále prodchnuté vědomím, že „kousek za tebou vlaje tvoje smrt“. Nakonec se v podstatě vždy vrací k tomu, co se lakonicky konstatuje v úvodní povídce sbírky: „Stačí mít si kam sednout, lehnout, s kým se napít, poklábosit. Takhle mohl vypadat prapůvodní smysl bytí.“
Ondřej Pavelka, Saša Rašilov, David Matásek a David Prachař v představení Návštěva
V Návštěvě se kompardi scházejí čtyři, a to u jednoho z nich v bytě, na opulentní žranici. Cílem je vidět se, sednout si, lehnout si, napít se, kecat. Povídka sama má potenciál sevřené divadelní situace – čtyři žvanící podivíni, jimž tak nějak ujel vlak a kteří cítí, že svět řídí blbost a žene se do záhuby… a zvenku „skutečná“ hrozba padajícího asteroidu.
Haklova přesně odpozorovaná „autenticita“ způsobuje, že si připadáte, jako byste byli v tom umaštěném staromládeneckém bytě s nimi. O což se divadelními prostředky snaží na Nové scéně i režisér Jan Frič. Diváky nejprve nechá provést zákulisím a technickým zázemím divadla a pak vstoupit na jeviště ze zadní strany, kde je naistalován „party“ stan. Ten nejprve slouží recepci u příležitosti předání ceny za literární dílo, později jako již zmíněné dějiště návštěvy.
Cestou zákulisím se povalují lahve od chlastu i mocné dávky antidepresiv, jakožto i další haklovské „reálie“, včetně vylepených cedulí s citacemi či s vypravěčovým stále narůstajícím finančním dluhem. Jsou to ovšem pouhé náznaky v přiznaně divadelním prostředí. Iluze autenticity je – jak to zase bývá u Friče – neustále nabourávána všemožnými metakomentáři (popichování kritiků a novinářů nevyjímaje) a celkovým zdůrazňováním divadelnosti celé situace (včetně zapojení divadelní nápovědky, kterou v jeden moment „odtajní“). Všichni hrajeme role, všichni jsme stejní klauni jako ti čtyři páprdové.
Celou recenzi Ester Žantovské si můžete přečíst na webu ArtZóna, kulturním speciálu České televize.