Výmarská republika byla masovou společností rozkvětu a také zábavy, zářivý začátek, jenž předcházel žalostnému konci. Zrcadlila se v ní bída, naděje i hrdost a mnohé z těchto pocitů také byly zachyceny ve filmových příbězích. V zemi, které dala válka pořádně zabrat, filmová produkce neuvěřitelně ožila a její produkty významně formovaly to, co kulturní teoretik Siegfried Kracauer označuje jako kolektivní vědomí národa. Nastává zlatá éra německého filmu a dokument Od Caligariho k Hitlerovi přináší jeho pohnutý příběh.
Jako scenárista a režisér je pod ním podepsán vystudovaný historik, politolog a filozof Rüdiger Suchsland. Základní předlohou při psaní scénáře mu byla kniha příznivce frankfurtské školy kritické teorie Siegfrida Kracauera, jejíž název si vypůjčil i jako titulek svého filmového opusu, jenž propojuje svět filmu s realitou.
Suchsland ve své filmové prvotině odvádí soustředěný a poučený výkon. Opírá se o nesmírně poctivou rešerši, která naplnila jeho snímek neuvěřitelným množstvím autentického a vesměs i pečlivě restaurovaného (a tudíž divácky komfortního) filmového materiálu. Ten má nejen vysokou vypovídací hodnotu (kterou nelze v celém rozsahu absorbovat na první podívání), ale dodává tomuto opusu i výmluvnou dobovou atmosféru a kolorit. Hodně mu přitom pomáhá střih Katji Dringenbergové, neboť montáž je v dokumentu tohoto typu klíčovým narativním nástrojem, skrze který se odvíjí vyprávění a posouvá děj.
Suchslandův Caligari je barvitým (byť v reálu černobílým) bedekrem po filmové krajině Výmarské republiky, která byla otevřena mýtu i moderně, přitahovala kouzlem i tajemnem, pohrávala si s utopií a nebála se překračovat hranice. Německo dvacátých let bylo mladistvé a svým způsobem moderní a německá kinematografie jakoby chtěla být také taková. Začala zvědavě objevovat sama sebe, postupně se zmocňovala rozmanitých žánrů a vytvořila z Německa jedno ze světových center produkce, jež z filmu definitivně učinila masové médium, etablované v masové společnosti.
Démonické filmové plátno
Na základě filmových ukázek i výpovědí teoretiků a tvůrců Suchsland dokládá, jak v této době jakoby z nitra německého podvědomí vystupují na filmové plátno zločinci, masoví vrazi, manipulátoři a potenciální světoví vládci, jejichž protipólem jsou ovladatelní „náměsíčníci“, plnící jejich rozkazy.
Jako by autorita a šílenství byly dvě strany jedné mince a na filmovém plátně dochází k tomu, čemu Kracauer říká podvědomá anticipace fašismu. Protože odkud jinud než z očekávání budoucího vůdce se zrodily filmové figury despotů a poddaných, diktátorů a davu? Takový byl tyran Caligari ve společnosti, která zešílela. Takový byl i dirigent manipulace a prototyp Němce, který nemá duši, Dokor Mabuse, inspirace pro ty, kteří zatím vyčkávají, než se objeví někdo, kdo je naučí hajlovat. A takový je i Nosferatu, s nímž přicházejí krysy a zlo a pokřivený obraz vyvolené německé duše a jejích árijských nočních můr.
Tak se v lůně německého expresionismu zrodilo to, čemu se říkalo „démonické filmové plátno“, spolu s pocitem, že nejlepší léta již byla odžita. A defilují tu díla jako Nibelungové, Metropolis i Modrý anděl, tvůrci jako Fritz Lang, Ernst Lubitch či Joseph von Sternberg a žánry jako horor, horské filmy či film noir. Zrcadlila se v nich doba, která byla fascinující, jakkoli již byla infikovaná hnědou nemocí i ozvěny budoucího italského neorealismu, francouzské nové vlny i dosud spícího Indiana Jonese.
Od Caligariho k Hitlerovi je dokument, v němž je na co se dívat, s čím polemizovat i čím se nechat inspirovat. A jeho tvůrce Rüdiger Suchsland naplňuje jednu z tezí tohoto filmu, podle níž režisér není diktátor, ale kapitán lodi, který jí dává směr, protože ví, kam chce doplout.
