Po románu známé české autorky Lenky Procházkové Narušitel jsem sáhla s velkým zájmem hlavně proto, že se odehrává v diplomatickém prostředí - sama jsem v diplomacii několik let pracovala a zážitky z velvyslanectví v Helsinkách se odrážejí i v mé knize Vždycky jedna noc. Řada scén a situací mi proto nepřipadala absurdní a vymyšlená, ale brala jsem ji jako normální součást života a činnosti zastupitelského úřadu, tedy v tomto případě českému generálnímu konzulátu v Bratislavě. Ovšem k tomu, aby nás kniha pohltila, nemusíme o diplomacii vědět vůbec nic.
Rozsáhlý román se odehrává během jediného týdne na počátku jara. V pondělí poznáváme hlavní postavy - generálního konzula Davida, rozvedeného muže ve středním věku, spisovatele, který ovšem na psaní zanevřel poté, co se jeho velkému románu o Ježíši z Nazareta nedostalo ohlasu, jaký by si zasluhoval, a začíná pracovat v diplomacii. Dále je zde vicekonzulka Beáta (její šéf David a jeho prostřednictvím i čtenář ji sice na začátku vnímá a charakterizuje jako „krávu“, ale její vývoj a příběh mi v celé knize připadal nejzajímavější a nejpůsobivější), primabalerína Laura - ta vstupuje do děje výrazněji až v úterý, zato v něm pak začne hrát skoro hlavní roli -, domovník Štěpán a řada dalších postav.
Poznáváme i každodenní život konzulátu - je potřeba odstranit hanlivý nápis na zdi rezidence, postarat se o českého občana, bezdomovce v nemocnici, připravuje se prezentace u příležitosti vstupu Česka a Slovenska do EU. Věci, které by jakákoli soukromá firma vyřídila rychle a jednoduše, se řeší dlouho a složitě.
V úterý se ale rutina začíná rozbíjet a začíná se roztáčet kolotoč postav, osudů a příběhů. Někomu může stejně jako mně připadat, že některé motivy až moc přestupují hranici mezi každodenní pravděpodobnou realitou a fantazií, ale možná je to pouze znak naší přízemnosti.
Prvním impulsem ke změnám může být třeba zbrklý odjezd vicekonzulky Beáty za záhadným a bohatým jihoamerickým obchodníkem, seňorem Bastosem. Nebo je tím impulsem k mnoha dějovým zvratům Laura, která se zničehonic objeví na večeři, kterou konzul David pořádá pro sponzory?
Věci se začnou vymykat ze svých kolejí, a i člověk, zvyklý na neustále přítomnou diplomatickou „špiónománii“, kdy každým za vším vidí spletité intriky a hrátky mnoha různých tajných služeb, jen zírá - ale především čte, s napětím hltá každou z těch 432 stránek románu, aby se dozvěděl, jak to dopadne. Závěr samozřejmě neprozradím, ale i kdybych to chtěla udělat, a připravit tak čtenáře o velmi umně stupňované napětí, nevěděla bych, jak to vlastně dopadlo - pro někoho dobře, pro jiného hůř.
V knize je jasně patrná autorčina diplomatická zkušenost a inspirace. Někdo by jí mohl vytknout, že diplomacie nejsou jen intriky a opíjení. Lenka Procházková ale nepsala zprávu o stavu české diplomacie, nýbrž román, a ten román je skvělý. Jednu připomínku si ovšem neodpustím: CD na diplomatických autech nemusí znamenat jen „can drink“, tedy „může pít“. Když jsem pracovala v Helsinkách, existoval ještě jiný překlad: „constantly drunk“, tedy „neustále opilý“ - ale samozřejmě to platilo jenom pro Rusy.
Eroika 2008, 432 stran
