Brilantně natočená, historická konverzačka o víře a pochybnostech, které jsou bolestnou součástí našeho života. Takové je Mlčení. Spousta čistých emocí, krásných obrazů a ušlechtilých myšlenek, ale také spousta zbytnělé stopáže, která ředí příběh a nastoluje pocit nudy, jež si tahle obtížně zfilmovatelná látka nezaslouží.
Křesťané to v Japonsku v polovině 17. století neměli snadné. Byli pronásledováni, mučeni a exemplárně popravováni. Žili či spíše živořili ve stálém strachu a chatrných úkrytech, posilováni nově nalezenou vírou a nadějí, že jednoho dne na jejich prahu (možná) stane kněz, který pokřtí jejich děti, vyzpovídá je z jejich hříchů a dá jim rozhřešení. Tahle naděje ale nebyla velká, neboť všemocný inkvizitor Inoue nebyl skrblík, za nabonzovaného místního křesťana platil dvě stě a za napráskaného kněze dokonce tři sta špinavých stříbrňáků, což místní Jidáše dostatečně motivovalo, počet konvertovaných významně snižovalo a z kněží učinilo nezadržitelně vymírající živočišný druh. Navzdory tomu se našli odvážní či spíše neochvějně zanícení misionáři, kteří do toho šli.
A Pán jim řekl: „Rozejděte se do širého světa a kažte evangelium každému stvoření!“ Tak se dva portugalští jezuité, otec Rodriguez a otec Garupe, sebrali a šli do zapovězené země vycházejícího slunce šířit víru a hlavně najít svého učitele otce Ferreiru, protože nechtěli uvěřit zprávě, že se tu právě on zřekl svého a jejich Boha. Píše se rok 1635 a to k čemu se odhodlali, byla tehdejší „mission impossible“, neboť šógun a jeho samurajové vystavili křesťanství nesmlouvavou stopku a jakékoli pokusy o jeho import byly po japonsku tvrdě a nemilosrdně potlačovány. Takže bylo zřejmé, že od chvíle, kdy se sandály obou zanícených jezuitů (kteří až na místě zjistili, do čeho vlastně šli) dotkly japonské pevniny, ocitly se jejich životy a po čase i těžkými zkouškami otřásaná víra ve fatálním ohrožení.
Nejmučivější ticho je mlčení Boha
A to zejména ve chvíli, kdy člověk nutně potřebuje, aby mu Bůh dal alespoň nějak najevo, že ví o jeho utrpení, víře a pochybnostech. Mezi silnými osobními dramaty (Taxikář), drsnými dobovými gangsterkami (Mafiáni, Casino, Gangy New Yorku), barvitými životopisy (Zuřící býk, Letec) a upřímnými poctami kinematografii (Hugo a jeho velký objev) jsou významným segmentem v tvorbě katolickou rodinou formovaného režiséra Martina Scorseseho i snímky, které se věnují čistě náboženské tematice (Poslední pokušení Krista, Kundun). V loňském roce k nim přibyla široce rozpřažená, dlouhometrážní filozofická meditace Mlčení (nezaměňovat se stejně nazvaným existenciálním podobenstvím Ingmara Bergmana).
Tenhle film, který Scorsese natočil v tchajwanských exteriérech (takže přišel produkci jen na čtyřicet milionů dolarů) se evidentně nezařadí mezi výdělečné blockbustery. Peníze se vrací zpátky pomalu, což Scorsesemu zřejmě nevadí, protože tenhle projekt je jeho „srdcovka“, jejíž scénář cizeloval podle stejnojmenné literární předlohy Šúsaka Endó, ve spolupráci s trpělivým Jay Cocksem, nějakých patnáct let. A přesto (či možná právě proto) je to scénář, který je příčinou zbytnělé stopáže, krásně natočených a přesto místy hluchých míst a mnohomluvnosti, která jako by chtěla kompenzovat vytrvalé mlčení Boha.
Scorseseho Mlčení je naléhavé, v jednotlivostech úžasné, odvyprávěné neobyčejně kultivovanou filmovou řečí, režijně soustředěné, osobně zaujaté a stylově homogenní, ale jako celek zároveň poněkud těžkopádné. Při budování atmosféry sází spíše na zvuky prostředí než na klasický soundtrack. V charakteristice postav volí až příliš černobílá schémata, kde na jedné straně stojí nejčistší z čistých, otec Garupe (neokázale zaťatý, ale ve výrazu silný Adam Driver) a otec Rodriguez (až příliš apoštolský Andrew Garfield, kterého je vzhledem ke stopáži až příliš). Jejich protipólem je světlo víry odmítající zato potměšile šišlající inkvizitor Inoue (Issei Ogata) a nenapravitelný japonský Jidáš (Yosuke Kubozuka). Mezi nimi pak odevzdaně přešlapují pronásledovaní japonští křesťané, kteří se (ne vždy úspěšně) snaží vypadat jako „nejstatečnější boží stvoření na zemi“.
Dlouhé záběry, dlouhé dialogy a monology, střet kultur a náboženských idejí, modlitby směřující do ticha, odkud nikdo neodpovídá. A také hodně pozvolný rozjezd, kde se nabírá stopáž, a problém identifikovat se s figurami, které jako by žily ve svém vlastním světě, kde sláva jedněch znamená utrpení druhých. A k tomu svět s Bohem a svět bez Boha a Liam Neeson, který je důkazem toho, že Bůh toho někdy nechává na člověku víc, než se dá unést. Tohle všechno je Scorseseho dlouhé a nikam nechvátající Mlčení, které balancuje na křehké hraně lidské duše. Čistý a osobně zaujatý snímek, jemuž je třeba jít naproti. Na první podívání asi všechno nezachytíte, ale obávám se, že podruhé už se vám dívat nebude chtít.
