Grafička a ilustrátorka Helena Wernischová si přes čtyřicet let pro sebe – a pro radost – kreslila magazín Melancholie o jediném výtisku. Výběr z této jedinečné činnosti, kombinující kresby s ručně psanými zápisky, básněmi či výpisky z četby, vyšel před nedávnem i knižně.
Recenze: Melancholie bez melancholie
Můžeme samozřejmě nad touto činností nechápavě kroutit hlavou – Wernischová, která po rozvodu v roce 1971 pečovala o dva syny, se jistě měla co ohánět, aby rodinu zajistila a obstarala, jakápak tedy kresleníčka po večerech a nocích. Jak už to ale bývá, práce „navíc“, zdánlivě zcela zbytečná, neužitečná, poskytovala naopak tolik potřebnou úlevu od všedních starostí s obživou, s obcházením nakladatelství a sháněním zakázek. Nemluvě o době, tedy počínající normalizaci.
Tvorba Melancholií pomáhala Heleně Wernischové překlenout vše, s čím se musela potýkat. A jistě musela být něčím, kam se mohla sama utéci, jejím naprosto vlastním hájemstvím. Osobní magazíny sloužily i jako svérázný deník, neboť na výběru citací, ilustracích a vůbec celkové podobě Melancholií lze vnímat proměňující se dobu.
Však sama tvůrkyně k tomu říká: „Byl to odpočinek, radost… Výpisky z četby mnohem přesněji (a jindy jinotajně) zaznamenaly pocity, drobné události, vztahy, dobové kontexty, výlety, těžkosti dnů, povinnosti.“
„Podle jakého klíče, nevím“
Melancholie
Zároveň, jak tomu u každé formy deníku bývá, zpětně se vyjeví věci, vazby, souvislosti, jež si člověk v okamžiku psaní (či v tomto případě kreslení) neuvědomuje, nemá od nich odstup, nejsou v kontextu. Helena Wernischová proto může mluvit i o tom, jak se v Melancholiích „‚jungovsky‘ či ‚freudovsky‘ odráželo ‚sebepřijetí‘“, to, jak se viděla.
Kniha je pouhým výběrem z bohaté žně – první sešitek Melancholie vznikl 1. listopadu 1974, v roce 1984 na pár let autorka tvořit přestala a od devadesátých let Melancholie opět vznikají, celkem jich „vyšlo“ sto osm. Najdeme zde básně Reynkovy i Cvětajevové, Sládka i Opolského, Wernische, výpisky z Šaldy, de Ghelderodea, Dyka, de Chirica, Bunina, Demla, Koláře, Woolfové, Turgeněva i Palivce, to jen namátkou – v každém případě prozrazují nejen široký, ale také velice vytříbený záběr autorky.
Sama k výběru říká: „Všechny zaznamenávané texty spojuji, obávám se, já – ale podle jakého klíče, nevím… Odpovědi (z krásné literatury), které jsem měla někdy dávno říct někomu důležitému. Bizarnosti. Zastřené rady potomkům… Překvapivá zadostiučinění. Osvobozující veselí…“
Fascinující kaleidoskop
Ano, a to vše vyvedené ručním písmem, různě pojímaným, a samozřejmě, nesmíme zapomenout na perokresbu. Jemnou, až pavoučí, jistou. Jsou zde ale také barevné akvarely, rozmývané kresby, fotografie, to vše v jediném, krásně držícím celku.
V jednom ze dvou rozhovorů, jež knihu otevírají a uzavírají, Helena Wernischová o svých Melancholiích říká: „…je to napínavá cesta, jejíž smysl se člověk dozví teprve asi někde na konci, ale zároveň se neustále něco dozvídá a něčemu rozumí, přičemž všechno znovu a znovu zůstává fascinujícím kaleidoskopem a rovnicí k luštění.“
Helena Wernischová: Melancholie; vydalo nakladatelství Dokořán, 2019.
