Studio Walt Disney si na vánoční svátky připravilo návrat oblíbené kouzelné chůvy, ale nedokázalo zopakovat půvab a ladnost mnohaoscarového snímku z šedesátých let, který se řadí mezi muzikálové klasiky. A to přesto, že nenápadně, ale o to úpěnlivěji opakuje starou recepturu.
Přes padesát let si filmoví diváci vystačili s jedinou a jedinečnou Mary Poppins s tváří Julie Andrewsové, která přiletěla s deštníkem do rodiny Banksových a vnesla do jejich životů nejen kupu kouzelných triků, ale vztahovou katarzi, která děti Michaela a Jane semkla s jejich rodiči dohromady.
Film plný nápaditých písní a nezkrotné fantazie okouzloval jednu generaci za druhou. A teď si studio Disney usmyslelo (zcela v souladu se svou politikou moderních variací populárních klasik), že jedna Mary Poppins je málo. A tak se postava vrací, doprostřed hospodářské krize třicátých let, když jsou Michael a Jane už dospělí a jeden z nich má už sám tři děti.
Přestože se snímek prezentuje jako pokračování, celou dobu ho doprovází zvláštní pocit déjà vu. Tady se totiž neobratně maskuje, že se točí obyčejný remake. Ale zatímco většinou se remaky snaží látku pojmout jinak, třeba lépe, tak Mary Poppins z roku 1964 jako by byla příliš dokonalá, než aby jí bylo možné změnit byť jediný vlásek.
A tak v roce 2018 vznikl film, který esteticky usiluje o stejný dojem jako padesát čtyři let starý studiový film, přičemž navozuje zdání, že chce vyprávět nový příběh, aniž by však přišel s vlastní pořádnou zápletkou.
Způsob, jakým se skrývá scenáristická lenivost, je až neuvěřitelný – z návštěvy strýčka se udělá návštěva sestřenice, z tanečního čísla kominíků je taneční číslo lampářů a matku bojující za práva žen nahradí její agitující dcera. Zopakovat se pak musí jedna návštěva reálných herců v animovaném světě a stranou nezůstanou ani doslovné citace.
Čekání na radost
Samozřejmě, kdo nezná muzikálovou klasiku, toho by to trápit nemuselo, kdyby ovšem kopie sama hladce fungovala. Film selhává při naplňování očekávání, že už tak dost cukernaté vánoční svátky ještě trochu osladí kupou radosti. Kolem Mary Poppins se vrací se totiž hned od začátku vznáší opar trudnomyslnosti.
Je to dáno zasazením do éry hospodářské krize (aniž by ovšem film rozhodnutí vyprávět příběh v této době nějak víc zužitkoval za rámec kulisy) a tím, že se postavy vyrovnávají se smrtí Michaelovy manželky a matky jejich tří dětí (v čemž se Disney navíc opakuje i v rámci letošní tvorby – i listopadový Louskáček a čtyři říše operoval s rodinnou krizí kvůli ztrátě matky).
A i když se ostrovní muzikál začne pozvolna rozveselovat poetikou adorující potrhlost, jako když Mary Poppins učí, že všechno nemožné je možné, tak příběh neustále těžkne zápletkou zavánějící bankovní administrativou, ať už jde o splátky dluhu, nebezpečnou hypotéku nebo hledání listiny potvrzující vlastnictví akcií. Jako by chtěl film nabádat k dobré finanční gramotnosti, avšak za asistence laciné karikatury zlého bankéře (v níž se plýtvá talentem Colina Firtha).
Ztracený talent
Skoro by se nechtělo věřit, že režíruje Rob Marshall, člověk, který stojí za fenomenálním muzikálem Chicago, jež sbíralo Oscary. Jenomže to bylo před více než patnácti lety. Od té doby z tvůrčího hlediska spíš upadá, byť leckdo by za jeho nejtemnější chvilku označil sedm let staré Piráty z Karibiku s podtitulem Na vlnách podivna, s kterými sérii proměnil v klauniádu.
S Mary Poppins si příliš renomé nevylepšuje, už proto že nezabránil zastarale strnulému snímání muzikálových momentů, které v ničem nepřipomíná metody, s nimiž dynamicky roztančil právě Chicago. V Mary Poppins se vrací jsou momenty, kdy píseň přímo žadoní o živější pojetí, ale kamera i střih jsou k tomuto volání netečné.
V něčem ale produkce měla šťastnou volbu, a to když hledala nástupkyni Julie Andrewsové. Mary Poppins si nyní zahrála její britská kolegyně Emily Bluntová. S Marshallem spolupracovala už na jeho minulém muzikálu Čarovný les. Bluntová je výhrou, protože naplňuje povahové rysy Mary Poppins, ale nedělá imitátorku, má svou vlastní vnitřní sílu. V podání Bluntové je o něco příkřejší, sebevědomější a vzbuzuje dojem, že ví daleko víc, než dává najevo.
Ve výsledku se ale její přínos téměř vytrácí, snad i proto, že návrat postavy působí zbytečně. Jen si vezměte, že zatímco v šedesátých letech Mary Poppins dorazila na základě inzerátu hledajícího chůvu, letos přilétá bez toho, že by ji někdo zval. A přestože nálada ve společnosti nemusí být v současnosti kdovíjak nadšená, takže by její schopnost otevírat lidská srdce a připomínat dospělým smysl dětství mohla přijít vhod, ocitá se Poppins ve společnost mnoha konkurentů. Dnešní filmový průmysl totiž snad až přespříliš naplňuje poptávku po dobrodružstvích, která po dospělých chtějí, aby byli spíš dětmi.
