K velmi netradiční podobě gentlemanské nostalgie se po třiceti letech vzájemného hudebního soužití dopracovali americký varhaník Larry Goldings a britský tenorsaxofonista Harry Allen. Jejich páteční vystoupení v pražském Jazz Docku, které se bude opakovat ještě dnes večer, vykazovalo všechny znaky vrcholového mainstreamového jazzu 50. let a mimořádné hráčské empatie, pramenící z úcty k druhému i ochoty přizpůsobit se situaci.
Recenze: Když jazzový Larry potkal Harryho
Goldings je založením versatilní a přitom stylotvorný hráč, který již v osmdesátých letech přesedlal z klavíru k tehdy zapomenutým varhanům Hammond B3 a svým pozdějším triem s kytaristou Peterem Bernsteinem de facto založil tradici moderního souljazzu, jaký o mnoho let později inspiroval třeba vznik tuzemského Organic Quartetu Ondřeje Pivce. V posledních letech se však Goldings v jazzových sestavách či coby doprovazeč písničkáře Jamese Taylora vrací k akustickému pianu, za nímž obratně swingoval také převážnou část pátečního večera. Jedině pár bluesových skladeb ho přivábilo k vypůjčeným Hammondům, odkud podbarvoval kapelu a výjimečně přiložil pod kotel několika strohými soulovými výpady na klaviatuře.
Tón večera tak udával konzervativnější britský saxofonista Harry Allen, který sice vyrůstal již v postcoltraneovské době, ale paradoxně se našel v ortodoxním jazzovém výrazu staré školy Stana Getze. Pevný bebopový základ si udržuje dodnes a svoji vřelou, převážně lyrickou hrou odkazuje k dávné éře jazzového mainstreamu, byť tu a tam se zjevnou britskou uměřeností. Zatímco Allen z žánru nevykročil od doby, kdy v 80. letech začal vydávat autorské desky, přizpůsobivý Goldings má dnes za sebou pestrou a nadžánrovou kariéru. Už proto ohromoval třeba způsob, jakým na klavíru autenticky vedl šlapavé basové linky a la Dave McKenna.
Během třech vyčerpávajících hodin oba lídry decentně podporovali basista Neal Miner a bubeník Andy Watson, ideální doprovazeči bez ambicí strhávat na sebe pozornost. Ačkoliv páteř koncertu tvořily přejaté skladby George Gershwina nebo Dukea Ellingtona, neobvykle zazněla i řada Allenových vlastních kompozic, jakkoliv tematicky či strukturou prozrazovaly silnou inspiraci jazzovými standardy.
A ne náhodou jsou všechny k nalezení na loňském albu s příznačným názvem Když Larry potkal Harryho, po letech příležitostného hraní první společné desce Allena s Goldingsem. Vždyť podobně jako v případě filmu Roba Reinera nejde o nic víc než završení trvající romance dvou silných osobností, které si předem vytyčily mantinely svého vztahu a dovedly jej k nejlepšímu možnému ze všech konců.