V roce 1926 vydal grafik Josef Váchal knihu Satanu – ilustrace ke stejnojmenné knize Giosuè Carducciho. Aktuální výstava v pražské Galerii U Betlémské kaple nabízí grafiky nejen z této unikátní knihy, ale i další, tematicky podobně laděná díla.
Josef Váchal (1884–1969) po sobě zanechal obsáhlé dílo, přičemž volně přecházel mezi výtvarnou tvorbou, tedy především grafikou, ale i malbou a kresbou, a literární produkcí. Známe i jeho dřevěné skulptury, vyřezával také nábytek. Zkrátka zanechal dost na to, aby bylo stále co vystavovat – to předesílám proto, že relativně nedávno proběhly dvě velké výstavy v Praze a Plzni. Nyní k nim tedy přibylo tematicky laděné přiblížení Váchalových ilustrací k Carducciho knize, vydané v roce 1865.
Satane, buď pozdraven
Je dobré dodat, že způsobila skandál – otevřeně opěvovala satana jakožto pozitivní element, symbol revolty, radosti ze života i z lásky, nekalené církevními zákazy. Není tedy divu, že Carducciho text Váchalovi, též duchu nespoutanému, hledajícímu, vyhovoval, že jej inspiroval.
„Satane, buď pozdraven, sílo vzdoru, duchu, rozumu, Ty sílo, pohybe a vzruchu,“ čteme na jedné ukázce z textu, vysazeného vlastním Váchalovým písmem, nazvaným příznačně Ďas. A v tiráži knihy se dozvíme, že ji vytiskl v sedmnácti exemplářích ze čtyř tisíc vlastnoručně do olova vyřezaných liter.
Velké dřevoryty prozrazují Váchalovo souznění s Carducciho textem. Například na jedné ilustraci vidíme rudého satana, tyčícího se nad hořícími kostely a chrámy, na jiné, nazvané Meteor, grafik zachytil životem kypící postavy řítící se v prokletí k zemi.
Vystaveny jsou i ilustrace vyobrazující ženy, které rozhodně nepůsobí jako nějaké světice, ale spíše erotické symboly, ostatně na jedné pokouší frátera. Možná toho samého, který na dřevorytu Myšlenka vstávající, na němž je ohromná postava drtící klenbu, do tohoto symbolu vzpoury marně buší pěstmi. Nebyl by to přitom Josef Váchal, aby do řady ilustrací nevkomponoval i sebe, jak někde šibalsky vykukuje a jakoby na nás pomrkává…
Zajímavý je i Carducciho text, jehož překlad Váchal sám přehlédl, odtud nejspíš typicky váchalovská syntax a také pocit, jakoby autorem Satanu byl Váchal, a ne Carducci: „Však křesťan barbarský v chrámy Tvé vnikl, nad hody lásky úděsem vzkřikl, bojácný, spálil je pochodní smolnou, sochy a vázy všlapal nečistou patou… V čarodějné kuchyni alchymista zří Tě, hadač, z hvězdných konstelac rozplétaje nitě, z kobek chmurných skrze mříž, satane, jim nový obzor vykouzlíš. Úděsná kde poušť se šklebí.“
A ještě jedno zajímavé srovnání se nabízí, a sice s dílem anglického grafika a básníka Williama Blakea, konkrétně pak s jeho Snoubením nebe a pekla z roku 1793, kdy v části Pekelná přísloví Blake též oslavuje satana coby pozitivní, pokrokovou sílu.
Alchymie i Šumava
Jak bylo řečeno, výstava přibližuje i jiná Váchalova díla s podobnou tematikou, například grafiku Pan a ženka či čtyři grafiky z cyklu Ďáblova zahrádka (1924). Váchal, který se intenzivně zabýval i alchymií a duchovními vědami, tyto záliby ilustroval i ve svém díle.
Na aktuální výstavě tak jsou k vidění například grafiky Mystikové a visionáři (1913), Z rituálu toledských heretiků (1911) či celých dvacet šest grafik cyklu O druhém břehu (1947/1948), ilustrujících duchovní proměnu, vystoupení z hmotné existence – důkazů o těchto zájmech najdeme ve Váchalově díle, denících a dopisech nespočet. Jistě potěší i čtyři velké grafiky z knihy Šumava umírající a romantická z let 1929–1931.
Výstava Satanu, která přibližuje další aspekt Váchalova stále živého díla potrvá do 18. června.
