Recenze: Jihokorejský Parazit se zdatně přiživuje na třídních rozdílech i precizní filmařině

Jižní Korea se na letošním filmovém festivalu v Cannes dočkala první Zlaté palmy. Obdržel ji dlouhodobě úspěšný a světově uznávaný režisér Pon Džun-ho se snímkem Parazit. Jeho směs hrubého humoru, drásavého napětí a sociální kritiky nadějně vzhlíží i k dalším oceněním v nadcházející oscarové sezoně. Od 3. října se Parazit „rozšířil“ do českých kin.

Zásadním rysem tvorby Pon Džun-ha je poukazování na existenci opomíjených sociálních vrstev ve vyspělé západní společnosti. Film Pečeť vraha (2003) ukázal v pozoruhodných detailech krizové období druhé poloviny osmdesátých let v Jižní Koreji. Explicitní kritiku Pon Džun-ho namířil ve svých dalších snímcích proti mnoha cílům, například americké armádě v Mutantovi (2006), falešně globalizované společnosti v Ledové arše (2013) a bezcitnému kapitalismu v Okje (2017).

S Parazitem zatím slaví, nejen díky ocenění z Cannes, svůj nevětší triumf. Jihokorejská kinematografie zkrátka podobné mezinárodní renomé nepamatuje. Paradoxně své kritické ostří režisér tentokrát namířil právě proti své domovině.

Žánrově nevyhraněná zpráva o společnosti

Jedna z hlavních myšlenek, kterou Pon Džun-ho v Parazitovi zužitkovává, zní, že k dolním 99 procentům patří člověk jen do té doby, dokud si také nenajde někoho, koho může vykořisťovat. Režisérova představa bezcitné a velmi polarizované společnosti se jeví jako námět pro sociální drama, Parazita ale žádná žánrová vymezení nesvazují. Jak Pon Džun-ho prezentoval ve svých předchozích snímcích, nečiní mu problém volně přecházet mezi tóny a náladami. Žánrové hranice soustavně ničí a jeho vyprávění přitom dosahují překvapivé soudržnosti.

Nespočet filmových recenzentů již poznamenalo, že Parazit dokáže fungovat jako komediální satira, pochmurné drama i zástupce tzv. „home invasion“ thrillerů, v kterých se do domácností dostává nezvaný host. Ačkoli je Pon při přecházení z jednoho módu do druhého velmi zručný, publikum neznalé jeho minulé tvorby (kupříkladu Mutanta jako hororu o monstru, satiry a zároveň rodinné komedie) se ve filmu může pocitově ztrácet. Je třeba se připravit na snímek, který žánr podřizuje snaze zpravit o nedostatcích stávajícího společenského uspořádání.

Koncert parazitů

Čtyřčlenná rodina Kimů žije v chudém sklepním bytě. Trvale strádají a zakázky na skládání krabic pro pizzerii je už všechny neuživí. Dospělému synovi Ki-woovi se však naskytne příležitost doučovat anglický jazyk v bohaté rodině pana Parka. Za pomocí diplomu zfalšovaného jeho sestrou Ki-jung místo získá a luxusní sídlo začne pravidelně navštěvovat. Sestru poté pod jiným jménem vmanipuluje do rodiny jako učitelku umění pro malého Da-songa. Následně zajistí vyhazov řidiče, kterého nahradí otec, i služky, jejíhož místa se ujme matka. Infiltrace „parazity“ je tak kompletní.

Účinnost mnoha zvratů a proměn vztahů mezi postavami zajišťuje promyšlená konstrukce snímku. Pon Džun-ho je mistrný ve zdůrazňování vlastností, které jednotlivé figury definují. Poté už stačí jen málo k tomu, aby z jejich interakcí stvořil úchvatný koncert založený na odchylkách a kontrastech.

Parazit
Zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary

V průběhu vyprávění přitom bravurně zužitkovává mnoho motivů, jejichž úloha se původně jevila vcelku okrajová. Takto se v pozdějších scénách vrací odkaz předchozího majitele domu, porouchaná světla i Da-songova obliba v hraní si na indiány. Jestliže se v úvodu filmu kámen darovaný Kimovým jeví jako bizarní, ale nepodstatný úkaz, buďte si jisti, že bude v dění hrát ještě velkou roli.

Do nejvyšších pater

Pro režisérův styl je opět zásadní schopnost přiblížit své kritické myšlení skrze prostor. Nejzřetelněji je to patrné na pojetí společnosti jako tří symbolických pater. Zatímco nemajetná rodina Kimů obývá sklep, dvojí podlaží vily Parkových svědčí o nesrovnatelně vyšším statusu. Jde svým způsobem o symboliku podobnou odděleným vagonům postapokalyptického vlaku z Ledové archy.

Snaha Kimových tedy směřuje k ovládnutí nejvyšší úrovně. Triumf nastane, když v nepřítomnosti majitelů domu mohou v prvním patře opanovat postel nebo si dopřát hřejivou koupel. Nucený návrat do sklepních prostorů je pak o to bolestivější a vede ke zkratovitým jednáním.

Zcela jiný film

Přibližně v polovině stopáže se zdá, že mají „parazité“ vyhráno. Dynamická střihová montáž nám přiblíží vyvrcholení jejich manipulací. Místo radosti ale Pon Džun-ho vyprávění nasměruje jinou cestou – řešit se začne morální stránka celého podvodu s naléhavě dramatickými podtóny. Zápletka poměrně šokujícím způsobem získá i thrillerovou polohu.

Je překvapující, jak se vršením jednoho odhalení a nepříjemných náhod z Parazita stane docela jiný film. Vše řečené i naznačené v dlouhé thrillerové sekvenci slouží jako předznamenání závěru, v němž se nesouměrnost mezi třídami ukáže jako neudržitelná. Absurdní situaci a dusivé napětí, v kterém jde o všechno, režisér slaďuje perfektním formálním řešením. Střídání rychlého střihu a lehce zpomalených záběrů skvěle zachycuje rozličnost emocí, které celé toto virtuózně zrežírované vyvrcholení přináší.

Bong stejně jako ve svých předchozích snímcích dovádí vše k elegantnímu konci, který zřetelně a možná trochu doslovně formuluje jeho kritické postřehy. Veskrze seriózní a umírněný akcent může posloužit i jako „záplata“ pro ty, které v předešlých desítkách minut zaskočily přechody mezi náladami. Byla-li sociální vnímavost Pon Džun-ha důvodem k zisku Zlaté palmy, tak budiž, nemělo by se ale zapomínat na jeho režijní a scenáristickou zručnost, kterou nám dává okusit různorodé a zdánlivě neslučitelné pocity.  

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

„Vážený soudruhu prezidente.“ Historik zkoumá příběhy skrz normalizační dopisy Hradu

V průběhu normalizace registrovalo oddělení stížností prezidentovy kanceláře stovky tisíc dopisů. Nejvíc jich bylo doručeno prezidentovi Ludvíku Svobodovi v roce 1969. Dopisy odrážejí běžné problémy společnosti, jako jsou bydlení, sociální zabezpečení, cestování do zahraničí a školství. Ve své knize „Vážený soudruhu prezidente“ nabízí historik Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Tomáš Vilímek desítky příběhů odhalujících jak úsměvné, tak tragické stránky života za normalizace.
před 37 mminutami

Czech Press Photo vyhrála fotografie horníka z dolu OKD

Nejlepší fotografií 31. ročníku Czech Press Photo byl vyhlášen snímek ze série s názvem „Práce horníků na dole ČSM – Sever (OKD)“ Lukáše Kaboně z Deníku. Uspěl v konkurenci téměř 300 fotografek a fotografů, kteří do soutěže zaslali 5250 fotografií. „Zavírání dolů v České republice představuje uzavření významné etapy průmyslové historie a proměnu vztahu společnosti k životnímu prostředí. Těžba uhlí po desetiletí formovala krajinu i životy lidí, často s negativními dopady přesahujícími hranice Moravskoslezského kraje. Uzavření posledního černouhelného dolu ve Stonavě je symbolickou tečkou za érou hlubinné těžby na Ostravsku. Fotografovi Lukáši Kaboňovi se podařilo tento přelomový okamžik zachytit s věcnou přesností a silnou výpovědní hodnotou,“ uvedla porota. Ceny se letos udělovaly v devíti kategoriích. Oceněné fotografie budou k vidění v Nové budově Národního muzea od 11. května do 30. listopadu 2026.
před 10 hhodinami

Archeologové v Itálii objevili ztracenou Vitruviovu baziliku

Archeologové v Itálii našli pozůstatky více než dva tisíce let staré veřejné budovy, jejíž návrh připisují starověkému římskému architektovi Vitruviovi, známému jako otec architektury. Pozůstatky starověké baziliky našli archeologové v centrálním italském městě Fano severovýchodně od Říma.
před 20 hhodinami

Zemřel italský módní návrhář Valentino Garavani, bylo mu 93 let

Italský módní návrhář Valentino Garavani a zakladatel značky Valentino zemřel ve věku 93 let, informovala tisková agentura ANSA. Zesnul v pondělí pokojně ve svém římském sídle obklopen blízkými, oznámila v prohlášení Nadace Valentina Garavaniho a Giancarla Giammettiho, který byl Valentinovým dlouhodobým společníkem a obchodním partnerem.
19. 1. 2026Aktualizováno19. 1. 2026

Sluhu dvou pánů v Ústí hraje žena a komentuje současnost

Činoherní studio v Ústí nad Labem sáhlo po osvědčené komediální klasice. Nastudovalo commedii dell’arte Sluhu dvou pánů. Titulní roli vychytralého sluhy Truffaldina ale hraje netradičně žena – Marie Machová.
19. 1. 2026

Jihočeské divadlo je první veřejnou kulturní institucí v Česku

Jihočeské divadlo se jako první scéna v zemi stalo takzvanou veřejnou kulturní institucí. Ta oproti příspěvkové organizaci umožňuje víceleté plánování i financování z více zdrojů. Právě divadla často argumentují tím, že obsluhují diváky celého kraje, proto by se na jejich financování nemělo podílet jen město, v němž sídlí.
19. 1. 2026

Nejvíc nominací na Českého lva má Franz, dvojí šanci na cenu mají Trojan i Geislerová

Patnáct nominací na cenu Český lev za rok 2025 získal snímek Franz, který polská režisérka Agnieszka Hollandová natočila v české koprodukci o spisovateli Franzi Kafkovi. S třinácti nominacemi následuje drama Sbormistr, o další dvě méně obdržel snímek Karavan. V hereckých kategoriích mají po dvou nominacích Anna Geislerová, Elizaveta Maximová a Ivan Trojan. Vítězové budou oznámeni 14. března v přímém přenosu České televize.
19. 1. 2026Aktualizováno19. 1. 2026

Evropským filmem roku je Citová hodnota

Cenu Evropské filmové akademie pro nejlepší film získal snímek Citová hodnota dánsko-norského režiséra Joachima Triera. Film vyhrál také ceny za režii a scénář, Stellan Skarsgard a Renate Reinsveová převzali ceny za nejlepší herecké výkony. Výsledky byly oznámeny během slavnostního večera v Berlíně.
17. 1. 2026Aktualizováno17. 1. 2026
Načítání...