Písničkář, výtvarník a básník Jaroslav Hutka své sedmdesátiny oslavil stylově: mimo jiné vydal hned dvě alba – archivní nahrávky Sladké žluté a autorskou novinku V rozpitých barvách.
Recenze: Jaroslav Hutka je ostrý i v rozpitých barvách
Hutka má na naší písničkářské scéně nezastupitelné místo, byl první, kdo začal v roce 1967 se svými písněmi vystupovat mimo zavedené kluby, na Karlově mostě či v Platýzu, zároveň společně s Vlastou Třešňákem, Vladimírem Mertou a Karlem Krylem položil základy tomu, čemu se až později začalo říkat písničkářská scéna.
Svými texty se postavil proti tomu, jak byly tehdy – až na výjimky, jako například tvorba Suchého a Šlitra – písně vnímány a psány. Protože, a to je třeba zdůraznit, Hutka byl vždy především textař, slovo bylo v jeho písních na prvním místě.
Dvojalbum Sladké žluté nabízí archivní nahrávky z roku 1974. Hutka přes noc nahrál celkem třiatřicet písniček, z nichž dvacet šest nyní ve vyčištěné podobě vychází. Některé z nich přitom budou znát skutečně jen pamětníci, nabízí se tedy otázka, jak k tomuto hlasu z minula přistoupit. Dvojalbum lze vnímat jako archiválii, jíž rozhodně je, anebo se pokusit odhlédnout od časové proluky a vnímat nahrávky, přesněji písničky, dnešníma očima – pohled možná riskantní, možná nepříjemný, proč se o něj ale nepokusit.
Okamžitě je jasné, že Hutka má na své straně jednoho velkého spojence a tím je jeho vlastní hlas, podmanivý a blízký, v jehož podání by i banalita zněla zajímavě – ale ne, že by Hutkovy texty šustily papírem. Rozhodně důležitý faktor, vzhledem k již zmíněnému důrazu na text. Hutka totiž žádný velký instrumentalista nebyl, v tom rozhodně nesnese srovnání třeba s Vladimírem Mertou, není to však nic určujícího či omezujícího.
Pro Hutku byly vždy charakteristické písně, v nichž se zamýšlel nad obecnějšími věcmi, písně přemýšlivé, lze-li to tak říct. Typickým příkladem je zde například Postůj i teď jako král (ta tehdy vyšla dokonce na singlu!), v níž na melodii Boba Dylana Hutka oslovuje svou bývalou dívku a po slovech „Na tvý cestě životem ti schází / taky trochu poznat beznaděj…“ vyslovuje své krédo: „Jen po dvou nohách obcházím svět / A pro svý pomluvy nohy neprohraj“.
Sladké žluté
Podobně jako v písničce Kája o „božím prosťáčkovi“: „Ze světa jsme udělali plochou dráhu / On nám na ní kytky zasadil / Nemůžem teď závodit o svou snahu / A tak žalářník klíčem zatočil // Nepočkáme, pojedeme, čas jsou prachy / Každej v svojí mošně Žida má / Kája dělá v řece máchy, máchy / A pak celej den odpočívá.“
Na svém nejnovějším albu V rozpitých barvách se Jaroslav Hutka nechal doprovázet nedávno zesnulým kytaristou Radimem Hladíkem, houslistou Janem Hrubým a hráčem na violu Petrem Přibylem, písně tak mají zvukově bohatší podobu, zůstává však stále podmanivý Hutkův hlas – a texty na první pohled již tak moc neřeší „hluboké“ otázky, „nefilosofují“. Ovšem pouze na první pohled, jen je vše filtrováno prožitými roky a jistě i pokorou.
Autorem hudby je tentokráte dávný Hutkův spoluhráč Vladimír Veit, Hutka pak ve svých textech reflektuje jak vztah k milované ženě, intimně, a přesto cudně, tak paměť své země – to v písních, jako jsou Sudety, dosti temné záležitosti plné obrazů rozvrácené země, zničených stavení, zmařených životů, podobně jako v písni Böhmen und Mähren („… před kým být hrdinou, před jakým národem / před tlupou zbabělců, chamtivců, spratků…“). A samozřejmě se také ohlíží za svým životem, dělá inventuru, jako v písni Postavy noci: „… a já v své duši, ve své cele / snažil se schovat do stínu / do stínu snu a zapomnění / skryt před dravostí rozednění / že též jako pára pominu.“
Album je to velice vydařené, nepříjemné, a právě v tom je jeho síla – nehladí totiž, nepřináší laciné odpovědi. Taková ale byla Hutkova celá tvorba, a jedno, vyjadřoval-li se písní či veršem.