Na židle, kterými je osazené foyer Divadla v Dlouhé, usedají diváci s pořadovým číslem v ruce a tak trochu zmateně a zcela přirozeně vstupují do divadelního dramatu Iluze. Netuší, že lístky s číslem jsou vlastně pořadníkem do čekárny na smrt a že jsou stejné, jako drží v ruce dva manželské páry propletené společným více než padesátiletým, ale krásným a plnohodnotným životem, kteří usedli na čtyři židle naproti nim. Nebo je to jinak? Jedno je ale jisté, než z čekárny odejdou tam, odkud se nevrací, chtějí mít odpověď.
Začíná to prostě: čtyři lidi v jakési čekárně, jeden bere do ruky časopis a začíná číst příběh. Ten příběh je o lásce. Dvou anebo vlastně čtyř lidí. Je snad o těch, kteří tam sedí? Každopádně vyprávění velmi rychle vtahuje diváky do bilancování životů dvou manželských párů na sklonku života. Kdy jeden z mužů, než naposledy vydechne, chce říci své ženě vše, co do té doby nestihl.
Jeho upřímné doznání však rozpustí do původně láskou naplněných čirých vzpomínek rozostřené obrazy, které zmatňují prožitá uplynulá léta. Byla skutečná, anebo jen poskládaná ze střípků toho, co kdo vidět chtěl?
Drama Iluze ruského dramatika Ivana Vyrypajeva (*1974) má být postavené na dialogu s divákem, a to do jisté míry syrovém, bez umělé stylizace a provokujícím kladením otázek a znejisťováním odpovědí na ně. Vytváří dojem, jako by žádná odpověď nebyla tak zcela správná, protože je ještě něco, co jí může přesahovat nebo mířit za hranice dosavadní zkušenosti. V rozhovorech se dotýká víry, smyslu existence a pravdy, čerpání síly existenční potřeby, a to vše se má zhmotnit do projevu postav a jejich hereckého ztvárnění celé situace.
Nelze říci, že by se to tak úplně nepovedlo, když se herci Divadla v Dlouhé pod režijním vedením loňské absolventky DAMU Alžběty Burianové snaží odosobněně vyprávět příběhy z časopisů pohozených v anonymní čekárně. Jenže jejich emoce a citové projevy jsou více znatelné než odosobněné či minimalistické.
Například když se jedna z představitelek ženské role v podání Marie Turkové rozpláče při čtení o umírání nebo když druhá žena ztvárněná Klárou Sedláčkovou-Oltovou výrazně pracuje s hlasovým projevem. Či případně ve chvíli, kdy je znatelný údiv a zmatek v tvářích ostatních, když se dozví, že jeden z manželského páru zřejmě miloval ženu z druhého páru, tedy drahou polovičku svého kamaráda (herci Martin Veliký a Tomáš Turek).
Ale na druhou stranu - jde přece jen o čtení časopisu – proč tedy tak silné projevy? Jako celek to pak znejistí a vytváří poněkud zmatený dojem.
Je zřejmé, že režisérka Alžběta Burianová chtěla originálně osvěžit scénu, která u jiných inscenátorů většinou bývá strohá v duchu souladu s autorovým cítěním, něčím konkrétním. A tak umístila děj do konkrétní čekárny s reálným monitorem na pořadová čísla. Jenže divák sám dost dlouho netuší, o co se vlastně konkrétně jedná, kam se ti čtyři ubírají, a cítí se tak poněkud nesvůj v prostoru, který na něho vlastně nepůsobí jako něco konkrétního, a chvíli mu trvá, než se vůbec zorientuje.
Navíc zvláštní pocit vyvolává také již zmíněný fakt, že představitelé žen a mužů vlastně hrají své role skrze časopis. To v druhé půlce hry sice poněkud ustoupí, ale chvílemi bývá obtížné se v situacích a emotivních projevech zorientovat. Pokud se k tomu připočte celkové vyznění hry, které nutí přemýšlet o tom, co je vlastně pravda a co je v životě jen iluze, pak výsledný dojem je podobně zastřený, jako když umírající muž říká své ženě to, co třeba ani říkat nemusel.
Nicméně nitka pátrání po tom, co je to vlastně láska a co je lepší v jejím zájmu nevědět, která se vine celou hrou, každopádně nutí zamýšlet se nad otázkou, zda vůbec existuje nějaký pevný bod v tom neustále měnícím se světě.
Je pravda, že se tato pasáž poměrně vtipně povedla metaforicky zachytit na monitoru obrazovky v čekárně. Je na něm několikrát během hry se opakující motiv, který se postupně zrychluje: na obraze šťastně tančí pár v letech, který s každým záběrem mládne, až jsou z nich zhruba čtyřleté děti ležící na posteli, a když dívka prohlásí, že má hlad, scéna končí zobrazením loga KFC – jistoty v dnešním měnícím se světě?
Na druhou stranu právě tohle byl jeden z mála vystihujících momentů celé hry, která jinak jakoby naťukla směr lidského pátrání po hodnotách a významu lidského života, ale zároveň nedotáhla zcela žádnou část do konce. A vlastně ani tak nepřiměla se nad tím lidským existenčním směrováním výrazněji zamyslet, jak by autor jistě chtěl.
