Dvojalbum Rock Line 1970–1974 nabízí nahrávky našich kapel z doby, jež určovala další podobu československého rocku, a to jak v dobrém, tak špatném. Šestnáct představených skupin patří naštěstí k tomu lepšímu, někdy i nejlepšímu, co tehdy oficiálně vycházelo.
Zkoumané období bylo charakteristické nehudebními vlivy – normalizátoři to vzali z gruntu a jejich zásahům se nevyhnula ani populární hudba, natož pak rock, z podstaty muzika rebelující, provokující. Někdo se zlomil a přestal, jiný hledal útočiště a přežití v barových kapelách nebo v doprovodných souborech našich populárních pěvců a pěnic. A někteří – a nebylo jich málo – se snažili všelijak kličkovat.
Nahrávky na dvojalbu Rock Line byly vybrány pouze z desek, které vyšly oficiálně, tedy prošly složitou cenzurou. Kromě toho domácí underground se teprve formoval a navíc své posluchače oslovoval jinými než oficiálními, povolenými cestami. Obecně vzato nicméně nacházíme (s pár výjimkami) na Rock Line to nejlepší, co v té době vzniklo.
Již úvodní Flamengo – zastoupené dvěma písněmi z legendárního alba Kuře v hodinkách (1972) a jednou singlovou nahrávkou – ukazuje, v čem byla síla tehdejší produkce. Především v jasnosti hudební koncepce a schopnosti ji ztvárnit. Aniž bychom se zaklínali nutností hráčské dovednosti, zde byla jistě na místě. I díky tomu bývá Kuře v hodinkách řazeno mezi naše nejlepší rocková alba.
Následující Modrý efekt je zachycen ve fázi bohužel poznamenané dobovými nárazy, nicméně přesto především ve zdařilém pokusu skloubení rockového drajvu s bigbandovým zvukem Jazzového orchestru Československého rozhlasu. Brněnská Progress Organization vydala sice jediné album, Barnodaj (1971), výrazně však vyčnívalo. Muzikanti se úspěšně pokoušeli o složitější, bohatě proaranžované a prokomponované skladby a hlas zpěváka Emanuela Sideridise je, například v citlivě přepracované beatlesovské We Can Work It Out, naprosto jedinečný.
Jazz Q Martina Kratochvíla ukazovalo jinou cestu z politického marasmu: instrumentální jazz-rock cenzuře nevadil, připočtěme hráčskou i autorskou potenci a máme nahrávky, které dodnes nezestárly. Inspirovaně zní Michal Prokop s Framus Five v písni Modrá ryba s flétnovým partem jako od Jethro Tull i ve skvěle napsané i podané Tys kámen, jedné z jeho nejlepších.
Pražští Expression, sdružení kolem rokenrolového veterána Pavla Sedláčka, si troufli na píseň z repertoáru amerických Blood, Sweat & Tears, neměli to ale dělat, nevyhnutelné srovnání s originálem mluví jasně: Ne. Zakopanej pes v podání Rebels zase ukazuje Jiřího Korna před jeho příklonem k popu, na výběru bych jej ale také oželel. Což ovšem neplatí pro Provisorium Deža Ursinyho a dvě nahrávky se stejnojmenného alba z roku 1973 – Ursiny na něm přišel s hudbou jakoby z jiného světa, hlubokou, procítěnou.
Druhý disk je pestřejší. Úvodní Collegium Musicum s Mariánem Vargou sázelo na klasickou inspiraci, již se ovšem dařilo ústrojně zapojit do rockového schématu. Bratislavské Prúdy jsou zastoupeny v etapě po vynikajícím a bezesporu našem nejlepším albu Zvoňte, zvonky (1969), kdy zvuk kapely posílil a zahustil tehdy mladý kytarista Fero Griglák.
Gattch pocházeli z Nových Zámků a měli za sebou klasické hudební vzdělání, což se na jejich přístupu podepsalo, v dobrém i špatném. Ostravské Flamingo mělo vždy štěstí na vynikající muzikanty, často s jazzovými kořeny, i na zpěváky Marii Rottrovou (převzatá Tisíc tváří lásky z repertoáru amerického Chicaga rozhodně nezní trapně) či Petra Němce.
Moravské Majestic i Speakers můžeme přejít, o to větší pozornost si zaslouží jak olomoučtí Bluesmen, tak brněnští Atlantis – vedle výtečných skladeb a muzikantů nabízejí autenticky podané rhythm'n'blues s názvuky jazzu (Bluesmen) i krásný hlas Hany Ulrychové v písních jejího bratra Petra. Navíc jak ostře odpíchnuté Don't You Break It Again, tak Ticho z ambiciózního projektu Odyssea (nahraného 1969, kvůli cenzuře vyšlo album ale až v roce 1997!), na němž se podílel i Orchestr Gustava Broma, ukazují, kam by se mohla tahle perspektivní kapela rozvíjet, kdyby…
