Výstava Sestup do propasti, již připravila Galerie Roudnice, nabízí zajímavý pohled na období českého symbolismu, obohacený aktuálním přístupem. Historické nazírání tak získává na současnosti a nepřestává znepokojovat, hodnotí Josef Rauvolf.
Téma celé výstavy, a to počínaje jejím názvem, je mimořádně aktuální právě pro její „symbolický“ narativ, který není historicky omezen na dobu před více než sto lety, na jeden konkrétní umělecký směr. Zároveň dokládá, že současnou neveselou situaci, nezřídka razantně omezující umělecký provoz, lze i využít a provést aktivní vstup – či, jak se říká, intervenci – do již ustanoveného kánonu, v tomto případě symbolismu.
Izolace pro obrazy
Vzhledem k daným covidovým omezením totiž nebylo možné instalovat výstavu tak, jak byla kurátorem Miroslavem Divinou původně zamýšlena. Plánovaný svoz uměleckých děl ze tří moravských galerií se ukázal jako příliš rizikový. Vše tedy odpískat? Naštěstí přišel multimediální umělec Pavel Kopřiva s jedinečným nápadem, jak vše špatné obrátit v dobré.
Prostorová instalace, kdy každé dílo je v samostatné „infekční kóji“, oddělené od dalších poloprůsvitnými plastovými plentami jako na izolaci či infekčním covidovém oddělení, okamžitě posouvá vnímání jak jednotlivých děl, tak jejich souhrnu.
Jsou jako pacienti, kdy jeden nemůže komunikovat s druhým, pouze se přes plentu tuší, a divák tak vstupuje do jednotlivých nemocničních pokojů, přičemž iluze je ještě umocněna obdélníky z bílé pěnové gumy symbolizující nemocniční lůžka. Lůžka, na nichž by měl ležet ten či onen obraz nebo plastika, ony subjekty izolace a jí zasažené. Velice výmluvné, přitom prosté a zároveň nesamoúčelné.
Dalším Kopřivovým vstupem je projekce nevystavených děl, opět na „nemocniční“ plentu. Ano, jsou sice díky tomu neostrá, špatně rozeznatelná, mění se, jak se plenta vlní, jsou nedostupná jako při pohledu zamlženým oknem. Ale opět, velice výmluvné, přitom prosté, a zároveň nesamoúčelné.
Jak převést strach do vizuální podoby
Výstava sama je vzhledem k danému prostoru galerie sice relativně malá, ovšem zdání klame. Jako tomu bylo již u mnoha jiných roudnických výstav, kurátoři si s menší výstavní plochou dovedou poradit, klade to ovšem větší nároky na samotný výběr děl. A byť je jich v Roudnici (pouze?) přes dvacet, divák rozhodně nemůže mít pocit, že by se mu dostalo nějakého zúženého či zkresleného pohledu. A, připomeňme, pohledu velice aktuálního.
Již úvodní olej Josefa Mandla Propast (kolem 1904) může sloužit jako motto celé expozice: nahá dvojice na malé skalní plošince nad propastí, již sice nevidíme, můžeme však tušit – jak z obav muže i ženy, tak z temných skal kolem, z jejich těžké hmoty. Tíživé jak osud i hrozící pád… A nelze též nezmínit dokonalé malířské uchopení tématu, to ovšem platí pro všechny vystavené umělce a bylo tehdy samozřejmou normou.
Byla řeč o obavách, proč tedy neuvést slova Miroslava Diviny z katalogu vydařené výstavy: „V hloubi nevědomí se ukrývají různé formy lidského strachu, které vystupují na povrch v mnoha podobách“, a dále pokračuje: „pozoruhodně efektivním prostředkem, jak převést strach do vizuální podoby, je ztvárnění propasti… sestup do propasti odráží tendenci širšího spektra dobových autorů, kterou je cílené zanoření se do vlastní psychiky, zejména pak do její části nevědomí…“
Platí to i pro další Mandlův olej Triumfátor (1916), na velkém plátně vidíme smrt, jež v podsledku vždy zvítězí, triumfuje, jak sklání svá neúprosná křídla nad mrtvým, v pozadí pak hořící bitevní pole s padlými. A opět vše dokonale podané…
Živočišnost a mystika
Vedle temných, osudových děl jsou v Roudnici k vidění i jiná, zabývající se dalším symbolistickým tématem, jímž je živočišnost, sex, pohlavnost. Olej Beneše Knüpfera Soupeřící tritóni (konec 90. let 19. století) zachycuje jak vášně boje o ženu, čekající stranou na vítěze, tak, symbolicky, síly stojící živočišně, pudově proti sobě. Také další jeho olej Hra nymf s delfíny (1885) je plný vášnivé živočišnosti.
Pastel dalšího velkého mistra Maxmiliána Pirnera Hekaté (1901) se též zabývá sexualitou, kdy Hekaté, podle řecké mytologie vládkyně tajemných sil a zároveň čarodějnice, unáší na kdovíjaký obřad nahé ženské postavy, vyjadřující zcela jistě jak vzrušení, tak oddání se.
Měli bychom ale zmínit i polohu mystickou, a to jak na dřevorytech Rudolfa Adámka (především Mystická svatba), tak Františka Koblihy (Sfinga), ale i na oleji Františka Urbana Osud ženy (1895–1900), na němž stojí nahá žena s jablkem v jedné, květinou v druhé ruce, obklopena kruhem světla a za ní se vynořuje zemská koule – mystické znázornění sil, světla i hmoty, zároveň zrození, místa, z něhož vše čerpá…
Pod vlivem Freuda i Nietzscheho
Kurátor v textu zmiňuje tři myslitele, mající na symbolismus vliv: filozofy Arthura Schopenhauera a Friedricha Nietzscheho a psychologa Sigmunda Freuda – zastavíme-li se u posledního, na vystavených dílech vidíme mimojiné znázorněné dva jeho důležité fenomény, a sice Thanatos a Eros.
Závěrem pak můžeme připomenout citát ze spisu Friedricha Nietzscheho Mimo dobro a zlo z roku 1886, uvedený na jednom z průvodních panelů: „Hledíš-li dlouho do propasti, bude i propast hledět na tebe.“ Anebo biblické – a také holanovské – „propast vzývá propast“.
Ještě důležitá poznámka: výstava se sice definitivně, bez ohledu na stav vládních omezení, uzavře 17. ledna 2021, roudnická galerie má ale připravenu on-line prezentaci.
