Recenze: Fotím, tedy (ne)jsem

Fotograf Jan Svoboda zůstává i pětadvacet let od své předčasné smrti stále spíše mistrem pro zasvěcené. Změnit se to snažila jak velice zdařilá, před pár dny skončivší brněnská výstava Nejsem fotograf, tak obsáhlá stejnojmenná monografie, kterou vydala Moravská galerie.

Svobodovo dílo bývá, a to v nejlepším slova smyslu, vnímáno jako přímé pokračování cesty Josefa Sudka. Označovat jej za Sudkova napodobitele by však bylo – navzdory často shodnému vidění – příliš zjednodušující.

Klon Josefa Sudka?

Ano, stejně jako Sudek zachycoval pohledy oknem do zahrady, stejně jako on se věnoval zátiším, úchvatným ve své prostotě, jakkoli byla pečlivě promyšlená, stejně jako on pracoval s černobílým filmem. Ano, stejně jako on povýšil fotografii na umění.

Ano, oba umělci se znali a Svoboda o Sudkovi vždy mluvil s největším obdivem („Mou láskou byl pan Sudek.“) a vytvořil řadu jmenovitých sudkovských poct, jako Sedmdesátá třetí fotografie podle Josefa Sudka (ale i Dvacátá třetí či Sedmdesátá druhá…). A přes to přese všechno není sudkovským klonem. Byť by to bylo tak snadné…

„Nejsem fotograf“

Jan Svoboda (1934–1990) začal fotografovat v 50. letech, již tehdy ovšem byl pro jeho celkové směřování významný kontakt se světem výtvarného umění, přátelil se s malíři, sochaři, jako byli například Jan Švankmajer, Aleš Veselý, později i Stanislav Kolíbal či Zdeněk Palcr, Václav Boštík a Robert Piesen, zkrátka s tvůrci, kteří byli již tehdy výraznými osobnostmi, promýšlejícími jak výtvarnou formu, tak jazyk.

Jan Svoboda / Fragment stolu III, 1973
Zdroj: Jan Svoboda/Archiv MG

Kontakt, který jistě formoval i Svobodův přístup k médiu fotografie jako takové. Říkával-li totiž „nejsem fotograf“, byla v tom možná provokace, možná potřeba se nějak vydělit, vymezit vůči tradovanému pohledu na „fotografii“ a „fotografy“, zároveň ale i dost pravdy. Stačí se podívat na Svobodovy zvětšeniny.

Nelze si také nevšimnout poetičnosti Svobodova vidění, jež je jasná již v názvech, které svým fotografiím dával (ostatně v mládí si psal básně), zároveň ovšem jeho názvy vedle, řekněme, identifikační funkce, byť někdy znejasněné či rozmlžené svou poetičností a „nekonkrétností“, nesou ještě jeden důležitý význam – informují nás o procesu tvorby, o procesu vnímání, o tom všem, co předchází stisknutí spouště či nalití vývojky do kádinky. Stačí uvést opakující se název Předobraz, snahu dostat se právě před ono stisknutí, před první dotyk štětce – a lze tuto snahu samozřejmě vztáhnout i mimo oblast tvorby samotné a zobecnit ji na poznávání jako takové.

Co je za věcmi

Vraťme se ale k Janu Svobodovi. Nebylo by asi namístě pouštět se do hledání nějakých filozofujících výkladů, kontemplativnost jeho pojmenování, nemluvě o fotografiích samotných, je však jasná. Tak například desítky variací s názvem Obraz, který se nevrátí odkazují nejen k pomíjení času, ale i k neschopnosti (jej) jakkoli zachytit, tedy fixovat, uchovat neměnný v paměti. Protože, jak zní další Svobodův název, Jsou vzpomínky vzpomínek

Jan Svoboda / Polovina VII, 1970
Zdroj: Jan Svoboda/Archiv MG

Nelze se nezmínit o Svobodově práci se světlem, s valéry, jež byla, zvláště ve své době, „nefotografická“, a spíše by se daly nacházet paralely například s obrazy Václava Boštíka anebo Josefa Šímy (Prostor pro růžový obraz). Způsob, jakým Svoboda zachycoval velké „bílé“ plochy, ať již šlo o rozvinuté role papíru, či struktury omítek (Zeď a hřebík), průmět, tedy obraz světla na stěně (Cyklus o světle), či naopak jeho zachycenou absenci (Okno, kterým přestalo vcházet světlo), byl zcela jedinečný.

Svoboda fotografoval vždy objekty neživé, výjimkou jsou jeho Milostná odpoledne, záznamy intimních chvil, přiblížených s více než cudnou citlivostí – vidíme jen ženské vlasy různě rozprostřené po prostěradle (přičemž na jednom snímku z řady variací vidíme stejně tak naaranžovanou šálu!) – a akt Triptych.

O Svobodově schopnosti nacházet jak poetično, tak významy v prostých předlohách již byla řeč, stačí uvést fotografie s „obyčejnou“ přikrývkou (Polovina) či rozhrnutou hromádkou mouky na vále (Mouka. Studie) nebo přeloženým papírem či nití (Zátiší s nití). Zajímavé je i Svobodovo ukazování druhé strany věcí, viz Druhá strana fotografie, na níž vidíme odvrácenou stranu snímku. A my můžeme jen tušit, jaká je ona exponovaná. A také, co nám tím vlastně autor říká: Takhle je to uděláno? Tohle je „za věcmi“?

Jedno je však jasné – tvorbě Jana Svobody, který se za svého života přílišného uznání nedočkal, se snad konečně začíná věnovat zasloužená pozornost. Jak obsáhlá a dramaturgicky výtečná brněnská výstava, tak jeho monografie jsou toho důkazem.

Jiří Pátek, Pavel Vančát / Jan Svoboda: Nejsem fotograf. Vydala Moravská galerie v Brně, 2015.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Zemřel Jan Potměšil. Hrál létajícího ševce či ve filmu Bony a klid

Ve věku šedesáti let zemřel ve čtvrtek herec Jan Potměšil. Ztvárnil řadu filmových a televizních rolí, byl také tváří dobročinných iniciativ a je spojen s děním během sametové revoluce. Potměšil byl od začátku devadesátých let upoután na invalidní vozík, v posledních třech letech se potýkal s vážnými zdravotními problémy. Kolegové na zesnulého herce vzpomínají jako na statečného člověka, který svůj talent uplatnil i přes osudové zranění.
07:13Aktualizovánopřed 1 hhodinou

„Díky, Timmy!“ Chalametův pobuřující výrok zvýšil prodej vstupenek

Ředitel Královské opery a baletu v Londýně poděkoval hollywoodské hvězdě Timothéemu Chalametovi za to, že pomohl zvýšit zájem o představení této scény. Vstupenky se začaly více prodávat po hercově problematickém výroku, že opera a balet „nikoho nezajímají“.
před 3 hhodinami

Vojta Náprstek se narodil před 200 lety. Do Prahy přinesl vzdálené civilizace i feminismus

Vojtěch či Vojta Náprstek byl mužem mnoha talentů, ovlivnil tak tuzemskou společnost mnoha nejrůznějšími způsoby. Jeho odkaz dodnes přetrvává například v muzeu mimoevropských kultur v Praze, které nese jeho jméno.
před 4 hhodinami

Sorrentino má rád momenty zastavení, říká střihač jeho filmů

Festival Dny evropského filmu se letos věnuje tvorbě italského režiséra Paola Sorrentina. Jak se spolupracuje s oscarovým režisérem, popsal České televizi jeho dvorní střihač Cristiano Travaglioli. Mluvil o přístupu Sorrentina k filmu i o natáčení seriálu Mladý papež.
14. 4. 2026Aktualizovánopřed 20 hhodinami

Historickým městem roku 2025 je Náměšť nad Oslavou na Vysočině

Titul Historické město roku 2025 získala Náměšť nad Oslavou. Cena je odměnou za využití peněz na obnovu památek z programu ministerstva kultury. Ocenění převzal starosta Jan Kotačka (Spolupráce – aktivity).
včeraAktualizovánovčera v 17:11

Zachytil dobu, kdy v Praze „žil divadelní bůh“. Fotograf Koudelka pokřtil publikaci Divadlo

Nejvíce proslul svými Cikány, Invazí a Exily. Počátky kariéry Josefa Koudelky jsou přitom pevně spjaty s pražskými jevišti. Asi nejslavnější žijící český fotograf a jediný tuzemský člen prestižní agentury Magnum Photos ve svých osmdesáti osmi letech osobně představil soubor snímků z 60. let.
včera v 10:00

VideoPřed 70 lety přišel na trh první videorekordér

Před 70 lety se začaly používat k záznamu obrazu dvoupalcové, zhruba pět centimetrů široké magnetické pásky. Na trh tehdy přišel první videorekordér. Vynalezla ho americká firma Ampex. Technologie byla určená hlavně pro televizní stanice, časem se ale dostala i do domácností. Přístroj výrazně zjednodušil záznam televizního vysílání. Do té doby se totiž živě vysílané pořady mohly zachycovat jen ve speciálním zařízení na tradiční filmový pás. V polovině šedesátých let se první studiové videorekordéry dostaly i do Československé televize. O podrobnostech této technologie hovořil v 90' ČT24 dramaturg a scénárista filmu Králové videa Petr „Hrošík“ Svoboda. Pořadem provázeli Mariana Novotná a Daniel Takáč.
včera v 09:25

VideoGenerace si někdy přestávají rozumět, říkají k proměnám češtiny jayzykovědci

Odborníci z Ústavu pro jazyk český Akademie věd (ÚJČ) už přes osmdesát let zkoumají vývoj slovní zásoby českého jazyka. Třeba to, jak do češtiny pronikají cizí slova nebo jak mluvu mladých ovlivňuje internet. Vývoj a proměna jazyka je podle nich naprosto přirozená. „V poválečném období měl vliv na češtinu ruský jazyk, v současné době určitě jazykem číslo jedna, který má vliv na češtinu, je angličtina,“ přibližuje Michaela Lišková z oddělení současné lexikologie a lexikografie ÚJČ. Problém je podle jazykovědců v tom, že někdy si generace mezi sebou přestávají rozumět.
včera v 07:30
Načítání...