Klavírista Emil Viklický bývá sice řazen mezi muzikanty jazzové, jeho záběr je ovšem nesrovnatelně širší. A to samé platí pro písničkáře Vladimíra Mertu, i pro něj něco jako stylová čistota znamená spíše omezení. Společné album Bílá stížnost je toho důkazem. A v případě Viklického se potvrzuje i na albu Emil Viklický Trio hraje Suchého & Šlitra.
V roce 1982 se Viklický a Merta setkali na jednom pódiu. Setkání, které bylo i nebylo překvapivé zároveň. Proč překvapivé? Inu, světy jazzu a písničkářů se jaksi míjely a zvláště tuzemští jazzmeni se v naprosté většině na vše, co bylo „jiné“, dívali s lehkou, řekněme, přezíravostí, a jedno, zdali to byli písničkáři, rock nebo pop. A proč nebylo? Odpověď je snadná. Ani Viklický, ani Merta nebyli a nejsou typickými představiteli svého žánru, oba jej značně, vědomě a s chutí přesahovali.
Ostatně, sám Merta k tomu v průvodním textu výstižně píše: „Kouzlo setkání na pomezí žánru spočívá v jedinečnosti společného kuchtění. Výsledná krmě se ztěžka usazuje v českém jídelníčku, založeném na osvědčených kombinacích tučného masa a vegetariánského zelí.“
Poprvé spolu hráli už v roce 1976, předkládaná nahrávka ovšem pochází z 30. června 1982 a pořízena byla v kladenském klubu Klubko 55. Merta sice popisuje, jak nezřídka s Viklickým hledali jeden druhého, z nahrávky to ovšem poznat není. Jistě i díky vysokému muzikanství obou protagonistů, a proč to neříci, i díky Viklického praxi z doby doprovázeče a kavárenského hráče – disciplín náročných na poslech druhého, na schopnost okamžitě reagovat. Album Bílá stížnost nabízí patnáct písní, většinu napsal Merta, dvě, jež jsou vlastně improvizacemi, Viklický.
Již od prvních tónů je přitom jasné, jak dobře si oba hráči sedli, jak se vzájemně provokují, špílcují, a zároveň jak si spolu rozumí Mertovy básnivé texty s Viklického vyhrávkami a parafrázemi. Příjemné vystoupení z leckdy vážnější polohy pak nabízí hned dvě písně, lechtivě dvojsmyslná Cukrář porno a „ostravacka“ Govirňa, s hostujícím Jiřím Stivínem a laděná hudebně do dřevního blues, ale i krásně swingujícího jazzíku. A textově? Inu, poslechněte si to pojednání o problémech s peristaltikou sami.
Návštěva v Semaforu je radost
Pokud jde o druhé album, Viklický zde se svým Triem vykročil k domácí klasice, a sice k písním Suchého a Šlitra, zlatému pokladu naší populární hudby. A přestože již originály leckdy hraničily s jazzem, ostatně, jak Suchý, tak Šlitr jej měli velice rádi, podařilo se Viklickému, i jeho spoluhráčům, bubeníku Tomáši Hobzekovi a kontrabasistovi Petru Dvorskému, přijít s vlastním a novým pohledem na písničky, které zná snad skutečně každý.
Protože, počínaje Pramínkem vlasů, jemně swingujícím a nápaditě harmonizovaným, přes klasické Blues na cestu poslední, v němž slyšíme zpěv jeho autora Jiřího Suchého, filmovou Terezu či Proč se lidi nemaj rádi a Oči sněhem zaváté, vždy je radost se do Viklického interpretací ponořit. Ostatně, není tak těžké si představit, jak právě tyhle písničky s chutí přehrává mladičký Viklický na studentských večírcích.
A ještě k Jiřímu Suchému: zpívá zde ve třech písních, vždy zcela s přehledem a nadhledem, má to prostě „v paži“. A rozhodně se nejedná o nějaký trik, jak upoutat pozornost, Suchého zpěv do podání Tria naprosto a ústrojně zapadá. Jako bonus se pak můžeme potěšit duetem Bereniky Kohoutové a Vojtěcha Dyka v další klasice Dotýkat se hvězd.
Resumé? Semaforský projekt si zaslouží více než pozornost, a to nejen pamětníků, a setkání folkaře s jazzmanem Bílá stížnost jakbysmet.
