Subtilní miniatura nazvaná nepředstírá, že její protagonisté jsou lepší, než jsou, a naivně nepočítá s tím, že tajfun číslo dvacet tři, který se řítí na severozápad k japonským ostrovům, napere do jejich vyprázdněných vztahů nové přísliby. Když to do téhle bouře nezvládli, proč by se po ní měli stát tím, čím kdysi chtěli být?
Až vichr utichne a déšť přestane bičovat jedno vybydlené japonské sídliště, stačí přece jen zavřít deštníky, srolovat pláštěnky, zout galoše a vydat se mimoběžně znovu nahoru a dolu všedním životem. Jdou už takhle dlouho a to, že je jedna klimatická kalamita na chvíli téměř přivinula znovu k sobě, nutně neznamená, že se tu nezadržitelně schyluje k očistné katarzi.
Ostatně Aristotelova Poetika v tomhle opusu s minimalistickým příběhem nemá šanci. Žádné očistné rozuzlení po osudovém zvratu se tu nekoná, protože tu vlastně ani moc děje není.
Režisérovi, scenáristovi a střihači tohoto autorského snímku Hirokazu Kore-edovi (Naše malá sestra) jsou dějové peripetie a budování dramatických zápletek evidentně u paty a chová se spíše jako někdo, kdo balancuje mezi voyerem a dokumentaristou (kterým skutečně zpočátku byl). A zaznamenává přitom banální, ošoupanou a civilní všednost, kterou nechává žít jejím vlastním bezvýchodným a odevzdaným životem, jenž by jeho antihrdinové rádi změnili, kdyby na to měli.
Proč muži neumí žít v přítomnosti?
Buď se pinoží za tím, co už je pryč, nebo za tím, co nedají. Švorcák, vyhořelý spisovatel a notorický sázkař Rjóta Šinoda, který před patnácti léty napsal první a poslední knihu svého života a teď maká v pokoutní detektivní kanceláři a živí se upatlanými podvody, je toho důkazem. Chtěl by, aby se k němu vrátila jeho bývalá manželka Kjoko, která však právě testuje nový vztah a očekává od něj už jen to, že bude platit alimenty.
V druhém plánu čeká jeho syn, jedenáctiletý Šinga, kdo mu koupí značkové kopačky a baseballovou rukavici. A nade všemi se vznáší Rjótova matka Jošiko, čekající na svůj závěrečný, moudrý (či spíše edukativní) monolog. Je to sice neradostný existenciální slepenec, ale každý z nich, zejména pak nenapravitelný loser Rjóta, vám může být něčím sympatický.
A proč zrovna já mám zpackaný život?
To je leitmotiv, jenž spojuje všechny figury vztahového rodinného dramatu, v němž vlastně žádné vztahy ani rodina neexistují. Režisér vede herce k lakonickému a přesnému výkonu, kde v mužských rolích dominuje charismatický ztroskotanec, neschopný manžel a syn k ničemu (Hiroshi Abe) a v ženských partech jeho empatická matka (Kirin Kiki).
Po bouři je neokázalý, ovšem umluvený opus s dvouhodinovou stopáží, kterou natahují rétorické repliky typu „Proč si muž uvědomí, co je to pravá láska, až když ji ztratí?“, či filozofické metafory o ženách, které malují spíše olejem, jenž snadněji překryje předchozí kresbu (rozuměj vztah), což neznamená, že tam pořád není.
Kore-edova spíše klubová neuchvátaná vztahovka, v níž nic neexploduje, ale jakoby se pořád něco bortilo, vypráví o (ne)zodpovědnosti a (bez)naději, o jednoduchém životě a také o čekání na zásadní zvrat, k němuž nějak nedochází. Nezjednodušuje, neidealizuje, není to antické drama, ale má hodně blízko k reálnému životu.
Po bouři jde život dál, předchozí cestou, na níž se lidé většinou nestávají, čím chtěli být. Neškodí si to připomenout a úlevně si uvědomit, že to neplatí jen v Golčově Jeníkově, ale i v japonských reáliích.
