Dva muži a jedna láska? Vzájemné city, pouta, vášeň a přesvědčení, že vše mezi nimi musí být to pravé, navzdory momentální krizi soužití, kterou procházejí. A to přesto, že oba jsou muži se vším všudy. Emocionálně vypjatý souboj se však zcela změní ve chvíli, kdy na scénu pražského Divadla v Řeznické vstupuje žena. A ta nejen že vůbec nevypadá a nechová se jako muž, ale především trhá celistvý obraz a stává se odrazovým můstkem pro zásadní dilema: existuje vůbec bisexualita, nebo je to jen pouhá alibistická neschopnost přijmout zodpovědnost nad vlastním rozhodnutím?
Mladý gay John (Daniel Krejčík) žije delší čas v mileneckém svazku se zkušenějším partnerem (Kryštof Rímský). V tramvaji cestou do práce potkává dívku (Petra Horváthová) a navzdory jeho orientaci, o níž je původně přesvědčen, zjišťuje, že mu není lhostejná. Postupně tak objevuje pro něho do té doby neochutnanou živočišnost ženy a začíná chápat, že zřejmě nejde jen o sex, ale že spolu s ním u ní nalézá i pochopení a podporu, které u svého přítele dosud nepoznal.
Přesto se však John ke svému milenci vrací a s pocitem plným výčitek se snaží nepotopit na lodi vlastních emocí. Již tak dostatečně vyhrocená situace mezi původním partnerem a Johnem se stále více zostřuje a výstižné dialogy stupňují tlak na hlavní postavu, aby učinila zásadní rozhodnutí: žena, nebo muž?
Strohá divadelní scéna ve hře znásobuje pocit zoufalství, beznaděje a prázdnoty, ale zárověň o to více střízlivě odráží téma lidské intimity. Pár metrů čtverečních bílých stěn, čtyři židle a čtyři herci. Každý z nich sám, a o to více pak společně, působí v této „prázdnotě“ jako spící rozbušky. Stačí jen odjistit a emoce se roztříští na diváky, jako když vybuchne bomba. Napětí, jak hra postupuje, však neustává a na logické otázky nepřichází odpověď. Protože existuje vůbec nějaká pravda o sexuální orientaci? A lze se k ní dobrat? A kolik lidí lze přitom zranit a přesto nenalézt odpověď?
Divadelní hra Cock (Pták) britského dramatika Mika Bartletta není totiž jen o hledání vlastní pohlavní identity, ale klade řadu otázek o tom, kolik lži se dá vůbec unést a jak najít štěstí, když vlastně ani nevíme, co to je. Nebo nakolik věřit ostatním, jak skutečně „upřímně“ to se svými radami míní? Bartlettovy hry nevnucují divákovi určitý pohled na věc, ale spíše servírují různá možná vysvětlení, aniž by nabízely definitivní řešení. Za tuto hru obdržel autor v roce 2010 nejprestižnější britskou cenu Laurence Olivier Award.
Režisér Radim Špaček, který insenaci nastudoval, dokázal zároveň umně vycházet ze zmíněné strohosti a napjaté atmosféry nastavené samotným autorem, kde se citlivě pracuje s minimalistickým prostorem. Například tak, že jedna z klíčových scén je zasazena přímo do hlediště. Seznámení mezi Johnem a jeho dívkou tak probíhá v uličce mezi diváky, kteří si mohou na jiskření vzájemných pocitů a nejistot doslova sáhnout.
A nutno dodat, že Daniel Krejčík, pro mnohé stále neznámý herec, zvládá hlavní roli opravdu mistrně. Johnovu vnitřní roztěkanost, nerozhodnost nebo i jakousi sebelítost hraje s tak krutou přesvědčivostí, že u mnohých vyvolá opravdový odpor.
Na pozadí základního motivu se zároveň prostřednictvím dialogů, které nepostrádají sarkasmus a jindy vyvolávají upřímný úsměv, jako nit vine nutkavý dojem, že tady ale nejde jen o pohlavní identitu. Ale také o snahu nahlédnout pod kůži lidských vztahů a povah, kdy každý hledá ospravedlnění pro to, jaký vlastně je.
Dívka, která se zdá být milující a ohleduplná, aby vzápětí navenek nechala problesknout i temné tóny bojující šelmy, která chce – ovšem zcela pochopitelně – získat mladého muže na svou stranu. Nebo podváděný milenec, zmítaný vlastní nejistotou a zranitelností, ve které není už schopen ovládnout své pocity bezmoci volně tryskající do nenávistných projevů vulgarity. Ale také únavou z boje o to, co si myslel, že už je dávno jenom jeho.
A to vše pod taktovkou nejprve jemné, ale stále sílící oboustranné manipulace, ve které se John postupně začíná topit. Když pak na scénu přispěchá svému nejen jevištnímu synovi na pomoc jeho ovdovělý otec (Pavel Rímský), nedokáže ani on, kvůli vlastním pochybnostem, vnést do nastálého chaosu pevný řád.
Jedno je ale jisté: téma rozpadajících se vztahů a odpovědi na otázku „proč“ nehledají jen ti, kteří mají pochybnosti o své pohlavní identitě. A že je někdy dobré nenechat se vmanipulovat do toho, co chtějí ostatní, ale dělat to tak, jak to cítím já. A právě proto je tento mistrný kousek britského autora pro mnohé více pochopitelný, než by se na první dojem mohlo zdát.
Nejbližší představení Cock Divadla v Řeznické se koná 27. dubna a 4. či 31. května.
