Petrohradského egoistu Oněgina nově potkáte na prknech Divadla ABC. Prochází se po nich dynamicky a s cynismem sobě vlastním. Evžena Oněgina, slavné romantické dílo A. S. Puškina, s Jiřím Hánou v hlavní roli, nastudoval režisér Pavel Khek.
K přednostem inscenace patří svižné a obrazivé tempo vyprávění. Verše zde nepřekážejí hercům ani divákům, takže je v průběhu dění vnímáte jako emočně sdělné texty bez patosu. Inscenační lehkost a neustálé vizuální i hudební podněty bezpečně provázejí milostným axiomem, v němž si prvotní odmítnutí vyžádá pozdní bolestnou satisfakci.
„Každý z nás má v sobě zasuté vzpomínky na lásky, které se nestaly. A tyto lásky mají hořkosladký nádech právě proto, že se neuskutečnily, že se nikdy neutopily v realitě, nebyly konfrontovány s všedností života,“ upozorňuje dramaturgyně Věra Mašková.
Poetičnosti hry přitaká jeviště světelným designem (Jan Beneš), kostýmní výpravou (Agnieszka Pátá-Oldak) i scénografií (Michal Syrový). Výtvarný popis vnitřních situací byl režijním záměrem.
Romantická liturgie
Puškinův román ve verších tvůrčí tým inscenoval s pomocí úpravy E. F. Buriana a překladu Josefa Hory a Milana Dvořáka. Stejně jako samotné dílo je kus vystavěn na kontrastu snivého životního postoje Táni a ironického přístupu Oněgina. Citovost reprezentuje bezbrannost, sarkasmus obranyschopnost. Ovšem čas pracuje pro odhalení přetvářky a dvakrát se do stejné řeky nevstoupí.
Oba stěžejní představitelé (Jiří Hána, Petra Tenorová) v sobě mají tajemství a jistou neprvoplánovost. Na záměrně vlažnou intonaci Jiřího Hány si sice musíte chvíli zvykat, jde o nezúčastněné „zpívání“ bez zabarvení a bez klesnutí hlasu do tečky, ovšem nakonec to v souzvuku s vřelým pohnutím Taťány celkem sedne. Oněginova nadřazenost irituje, jeho práce s osobním chladem je napínavá ve své proměnlivosti.
Rytmus scén podporují rychlá střídání pospolitosti figur u podsvícených jídelních i hráčských tabulí a sóla v různém smyslu zamilovaných dvojic. (Lenského s Olgou ztvárňují Aleš Bílík s Henrietou Hornáčkovou.) Vše se odehrává v sadu takřka višňovém, a to ve dvou výškových úrovních. Hrátky osudu zvýrazňuje postava dirigujícího rozehrávače (Milan Kačmarčík), přítomného důležitým momentům hlavních aktérů, tyto události místy komentuje.
„Já celý život v sobě nesla jistotu toho setkání,“ tvrdí Táňa. Neobává se za Oněginem vylézt nahoru, do jeho pater a vyznat se mu. Oněgin své „psala jste mi, to nepopřete“ zase odvážně cituje na dlouhé desce stolu, odkud se pár k sobě, každý ze své strany, blíží. Co plánujete v partnerských námluvách vy? Hodláte nevydat své touhy napospas, nebo se vyjádřit přímo, bez ohledu na výsledek?
Nejbližší reprízy Evžena Oněgina v Divadle ABC uvedou 16. a 24. září.
