Druhé album Olympicu Pták Rosomák možná není tak oblíbené jako debutová Želva, představuje však vykročení novým směrem. Zdárné a nadějné. Album po padesáti letech od prvního vydání vychází v původním obalu se zrekonstruovaným zvukem a s originální vystřihovánkou od bývalého člena kapely, malíře Jana Antonína Pacáka.
Recenze: Album plné hledání. Pták Rosomák od Olympicu je lepší než slavná Želva
Skutečnost, že vrcholu, dosaženého nejprve Želvou a následně Ptákem Rosomákem, se již Olympic nikdy nepřiblížil, je dána řadou důvodů, svou roli jistě sehrálo období normalizace, nemluvě o emigraci baskytaristy a doposud výhradního textaře Pavla Chrastiny. Po Rosomákovi byl Olympic zkrátka jiný. Znormalizovaný.
Tvrdívá se, že pro každou kapelu není důležité debutové album, na tom obvykle bývají shromážděné skladby, které vznikaly dlouho a muzikanti měli čas na jejich pilování. Pokud ovšem debut uspěje, okamžitě vznikají tlaky na jeho pokračování – a právě zde se prokáží kvality. Dokáže kapela přeskočit nastavenou laťku a ještě ji povýšit?
Olympic ve špičkové formě
Olympicu se to podařilo. Želva byla plná výtečných písní, před skladatelem, kytaristou a zpěvákem Petrem Jandou a již zmíněným Pavlem Chrastinou stál tedy nelehký úkol. Jak si s ním poradili? Ještě než se pustíme do rozboru alba, je dobré přiblížit dobu jeho vzniku: nahrávky vznikaly od dubna 1968 do ledna 1969, tedy v období politického i kulturního uvolnění, na němž srpnová okupace – tehdy – ještě nic nemohla změnit.
Ve světě rocku se tehdy bořily bariéry a tabu, muzikanti se rozhlíželi do všech stran a nahrávky tak byly plné všemožných experimentů. A pozadu nezůstal ani Olympic. Pták Rosomák je tak plný hledačských pokusů, ať již v instrumentaci či aranžích nebo samotných kompozicích. Olympic pak na všech skladbách zní velice uvolněně a ve špičkové formě.
Krásná neznámá zazněla na Bratislavské lyře a kapelu na nahrávce doprovodil vynikající orchestr Karla Krautgartnera, který v odpíchnuté písničce ukázkově swinguje. Ikarus Blues o odvěké lidské touze poznat víc vychází ze staré řecké báje, hudebně se pak nechal inspirovat i tehdy módním používáním sitáru – zde zní citlivě a funkčně. A zpívá-li se v písni, že „tvůj pád ještě dneska neskončil / a to mě právě leká“, můžeme to vnímat i jako připomenutí posrpnové doby.
Stejně jako Svatojánský happening, kde se zpívá o tom, že „Po svatým Jánu / se nechechtej / potkáš-li spoustu divnejch pánů,“ je, vzhledem k tomu, že nahrávka vznikla v prosinci 1968, celkem jasné, jací že to asi byli pánové. Hudebně pak je tato píseň laděná kamsi mezi pohodový popěvek, s kalifornskými názvuky, a dechovku, včetně jejího závěru. A příležitost ke svým hudebním žertíkům zde dostal i bubeník Jan Antonín Pacák, který je též autorem vtipného obalu (podobně jako u Želvy).
O Báječném místě Janda kdysi prohlásil, že se jím chtěl vyrovnat s kalifornskými skupinami a jejich étericky rozevlátým zvukem – zde za pomoci Pacákovy zobcové flétny, prosluněných vokálů, ale i jazzové mezihry. A samozřejmě Chrastinova textu o báječném místě: „Ne, nemůžeš znát báječné místo, jak já / mám ti o něm lhát před spaním? / Víš, bude to báj o zemi, kde se nikdo nehádá / kde jeden kytku dává / kde jinej kytkou mává a sní.“ Pohřeb své vlastní duše je vlastně pomalé blues, stojící na naléhavých varhanách, v Kamenožroutovi zeleném si – zdá se – dělá Chrastina srandu z příslušníků VB i různých ouřadů.
Dvanáct původních písní je doplněno pěti alternativními verzemi, například Svatojánský happening s Krautgartnerovým orchestrem, třemi singlovými písněmi a také jednou, Story Of A Wonder, nahranou během pobytu ve Francii koncem roku 1968, vlastně ale Krásnou neznámou, ostřejší a s anglickým, jasně protiokupačním textem. Celkem tedy jednadvacet nahrávek, a ani jedna zbytečná. A to je co říct.
