420PEOPLE, tedy Nataša Novotná a Václav Kuneš, dvojice bývalých tanečníků z kyliánovské líhně a dnes úspěšných, etablovaných choreografů, představili v holešovickém prostoru Jatka 78 svůj nejnovější společný večer – dvě choreografie nazvané Portrait Parlé a Paradiso. Nataša Novotná zpracovala taneční úvahu na téma mezilidské komunikace a prohlubujícího se neporozumění mezi lidmi. Václav Kuneš se ve svém novém výtvoru věnuje již třetímu ze série námětů, pro které se inspiroval Božskou komedií Danta Alighieriho.
Večer otevírá choreografie Nataši Novotné Portrait Parlé. Její název odkazuje ke starému výrazu z kriminalistiky. Jedná se o metodu, která napomáhala identifikaci pachatele trestného činu, při níž byl dotyčný popsán ať už slovy či nepříliš propracovaným náčrtem. Před příchodem daktyloskopie šlo o nejexaktnější způsob, jakým bylo možné při hledání pachatele určit jeho podobu. Novotná popisuje svou choreografii jako taneční úvahu, v níž se snaží „eliminovat řeč coby nejnedokonalejší komunikační prostředek“. Vypovídají jen obraz, situace, vjem, symbol či úhel pohledu.
Coby site specific projekt dílo začíná ve strohém foyer, kde tanečníci (Tamara Kšírová, Sylva Nečasová, Šárka Bočková, Milan Odstrčil, Vojtěch Rak) stojí na židlích přímo mezi diváky. Jako oživlé sochy se na nich pohybují prostorem, pomalu a vláčně se vlní, v harmonii interagují jeden s druhým. Zdá se, že židle, na kterých stojí, jsou metaforami pro lidské kořeny. Do performance vnáší trochu zmatku nedostatek místa ve vstupním sále. Lidé stojí příliš namačkaní na sobě, a ačkoliv jsou tanečníci vyvýšeni nad publikum, mají diváci možnost pozorovat dění jen zčásti, což je škoda.
První část zakončuje akrobacie jedné z dívek, která se obratně vznáší nad hlavami návštěvníků v rybářské síti. Její pohyb doplňují zvuky moře, velryb a delfínů. Poté se všichni přesouvají do hlediště, což zabere dobrých patnáct minut. Stále na tenké hranici mezi iluzí a realitou pak v rychlém sledu pokračují další snově křehké obrazy.
Jeden od druhého se však příliš neliší ani dynamikou, ani obsahem. Vše se nese v jedné linii, v níž není mnoho vrcholů ani překvapení. Byť se Novotná snaží o překonání bariér neporozumění, které přináší moderní doba, její choreografie nepřináší příliš srozumitelné sdělení. Jde o napohled zajímavé tancování, ale těžko říct, jaké významy máme hledat pod jeho povrchem.
Po pauze začíná závěrečná část dantovské trilogie Václava Kuneše - Paradiso. Autor zpracoval už peklo i očistec, teď je na řadě ráj. „Pohyb, radost z něj, pocit, že jsme schopni všeho, okamžik, kdy se spojí hvězdy a celý vesmír. Stačí vteřina. Ale člověk to hned pozná. A je to hned pryč,“ říká choreograf v průvodním textu představení. Trvalé štěstí, které celý život hledáme a snažíme se objevit především sami v sobě, podle něj neexistuje. A to nejen na zemi, ale ani v nebi.
Stav duše, po němž dychtíme, v Kunešově ráji prožívá trio tanečníků – dva muži a jedna žena (Lukáš Lepold, Vojtěch Rak a Nikol Šneiderová). Dopředu je pohání především hudba (Owen Belton), která však není rajská ve smyslu klasických představ. Lyrické melodie harfy nahradila nápaditá klubová záležitost. V ní hraje prim rytmus a neutuchající tok energie, která místy evokuje trans. Tu a tam ji doplňují živé vokály Šneiderové. Tanečníci připomínají bůžky, oděné ve zlatých kostýmech. Ve své až rituální obřadnosti se všichni tři vyznačují extatickými pohyby. Dynamické a přitom minimalistické sekvence obsahují zvláštní magický náboj.
Kompozice večera vychází z momentálních nálad a má velmi specifickou atmosféru. Každý z účinkujících je individualitou s osobitým pohybovým slovníkem. Do představení vkládají své vlastní kvality, výraz, pocity. Bude jistě zajímavé sledovat reprízy a další vývoj organického díla, které je originálním koktejlem jevištní akce. První z nich proběhne v sobotu 14. května, opět v Jatkách 78.
