„Je úplný nesmysl, že bychom byli schopni vložit všechny své city do jedné lásky.“ (Tom Tykwer) Je opravdu netradiční, odvážné a originální poslat diváka programově do háje a převyprávět mu pomocí klíčových slov hned v prvním záběru podstatnou část filmu. Obnažit jeho dramaturgický skelet, definovat neuralgické body a nastolit očekávaná setkání s otisky těchto slov v situacích, které nevyhnutelně nastanou. Ale Tom Tykwer je tvůrce, který vidí, myslí, píše a filmuje po svém, a tak to na vás vybalí ještě před hlavním (nápovědným) titulkem.
„Ty nahoře, já dole. Harmonie, tření, symetrie, paralelnost, uvolnění, rutina, útěk, návrat domů, nevěra, lítost. Nebrat se, nemít děti, nesestěhovat se, přece jen se sestěhovat, přece jen děti, potrat, Austrálie, Kuba, noviny Süddeutsche, Japonsko, etická komise, potrat, terapie, žádný sex, starší, pomalejší, ještě pomalejší – umíráš.“ Zní to jako opakování slovíček z němčiny pro středně pokročilé nebo jako diagnóza krize středního věku (za b je správně).
Tohle kritické období právě začalo doléhat i na Hannu, Simona a Adama, tři klíčové figury téhle komorní studie uvolněných mravů, kteří to možná ještě ani netuší a dál se stereotypně pinoží svými relativně snesitelnými životy, jakoby netušili, že se vlastně každým přežitým dnem přibližují umírání. Ale také oné osudové chvíli, kdy se křečovitě zachytí na třech vrcholcích (ne)rovnoramenného trojúhelníku, který je nečekaně a podivně spojí, aby okusili jinakost svého bytí, oživili zapomenuté touhy, naplnili vyprázdněné emoce a překvapivě zjistili, že i v tomto světě nepřekročitelných konvencí a tabuizovaných hranic, balancujících mezi možným, přípustným a zakázaným, ještě…
…. mají naději na svobodnou volbu.
Z věcného hlediska stačí jen rozloučit se zakořeněným, deterministickým chápáním biologie, jak říká vědec Adam, hřebec s andělskou tváří (která by v některých momentech klidně mohla patřit někomu, komu před chvílí hráblo), heterosexuál zabývající se výzkumem kmenových buněk a zpívající ve sboru, chlapík, který to vlastně všechno způsobil. Nebýt jeho vědeckých ambicí, plavání v lázních a do všech tělních otvorů nasměrovaného libida, žila by redaktorka Hanna a architekt Simon dál ve svém berlínském bytě a nezávazném svazku, v němž se po dvaceti letech již žádné překvapení nekoná, neboť (téměř) všechno již bylo prodiskutováno, absolvováno a odžito.
Poprvé se Hanna s Adamem milovala, když Simona vezli na operační sál s rakovinou varlete. Nikdo z nich v tu chvíli nemohl tušit, že se tihle dva sejdou zanedlouho v lázních, kde si univerzální balič Adam bude chtít zblízka prohlédnout Simonovu jizvu. A ten s úžasem, zděšením, probuzenou zvědavostí a překvapivě vybuzeným vzrušením zjišťuje, že mu to nevadí. Ba právě naopak! Kruh se uzavřel, nové obzory se otevřely a…
… netriviální milostný trojúhelník je dorýsován.
Tentokrát Tom Tykwer znovu nastoupil na domácím, berlínském hřišti, na které s ním ve stejném dresu znovu vyběhli vyzkoušení borci předchozích realizačních týmů, kameraman Frank Griebe, architekt Uli Hanisch, střihačka Mathilde Bonnefoyová či stará parta kolem muziky. Rozhodující tíhu filmu, který se opírá o inteligentní scénář s přesně napsanými dialogy, však nese ústřední berlínská („švédská“) trojka, v níž je sice ženský part v menšině, ale navzdory tomu zastiňuje mužský tandem.
Sophie Roisová (které byla role psána na míru) totiž beze zbytku využívá charakter své netriviální postavy, dodává jí řadu odstínů, nálad i opravdové a uvěřitelné touhy dovést v závěrečném aktu své poraněné partnery k tomu, aby spolu s ní překročili vlastní stín. Nejde o to, jakou mají dál šanci či kolik z toho, co si nabrali (pakliže vůbec něco), přežije další noc. Jde o to, že to vůbec učinili! Jako alternativu, jako směr, kterým se lze vydat – jako akt své svobodné touhy a vůle. Její partner Sebastian Schipper prochází tímhle příběhem vlažně, spíše jakoby tu byl do počtu, jakkoli mu scénář dává slušnou šanci se prosadit (což může být do jisté míry způsobeno tím, že v průběhu událostí přišel o jedno varle) – a Devid Striesow jako trochu tajemný muž odjinud nezřídka příliš tlačí na pilu svého andělského charisma, což zejména v detailních záběrech navozuje pocit, že mezi cherubínem a úchylem může být někdy jen tenká hranice.
Explicitní sex je tu představen prakticky ve všech sestavách, které tohle trio nabízí, způsobem dostatečně ilustrativním i vkusným, byť se nemohu ubránit pudovému pocitu primitivního mužského diváka, že kdyby se jeden chlap vyhodil a jedna žena přibrala, byl by (při zachování stejného schématu) estetický zážitek přece jen o něco ambicióznější (byť by se artová dimenze snímku o něco umenšila).
„Tak vidíš,“ říká v úvodu, po konfliktu s teenagerem v ztemnělém kinosále Simon. „Nevidím,“ odpovídá lakonicky Hanna před zatmívačkou a hlavním titulkem. Možná nám tímto chtěl Tykwer jejich prostřednictvím sdělit, že spíše vidíme, jak nám život plyne, ale nevidíme, jak nám uniká…
3 / DREI. Německo 2010, 119 min., české titulky, od 15 let. Scénář a režie: Tom Tykwer. Kamera: Frank Griebe. Hudba: Tom Tykwer, Johnny Klimek, Reinhold Heil, Gabriel Mounsey. Hrají: Sophie Roisová ( Hanna), Sebastian Schiller (Simon), Devid Striesow (Adam), Angela Winklerová (matka). V kinech od 14. dubna 2011.
- 3 zdroj: CinemArt http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2477/247615.jpg
- 3 zdroj: CinemArt http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2477/247613.jpg
- 3 zdroj: CinemArt http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2477/247622.jpg
- 3 zdroj: CinemArt http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/25/2469/246840.jpg
