Výstava Bohemia: Příběh fenoménu, již otevřela pražská Kunsthalle, zkoumá momenty bohémy a jejích projevů v letech 1950 až 2000. V pařížských kavárnách, kolabujícím New Yorku i z Číny devadesátých let. Činí tak prostřednictvím uměleckých děl, fotografií, ale i filmu a hudby.
Ramones v podzemce, svatba s mulou a Ginsbergova lednička. I tak bohéma psala svůj vlastní život
Vymezit fenomén bohémy v podstatě nelze, byť řekne-li se o někom, že je „bohém“, tedy v podstatě příslušník bohémy, každý víceméně okamžitě ví, co si představit. Sám kurátor výstavy, americký teoretik umění Russell Ferguson, mluví o tom, co „bohéma ztělesňuje, zejména odmítání společenských konvencí, vyznávání absolutní svobody, oddanost umělecké tvorbě a ochota přijmout jako cenu za tuto volbu leckdy i zdrcující chudobu“.
Možná prvním, kdo zavedl termín „bohéma“ do světa umění či literatury, byl francouzský spisovatel Henri Murger, jenž ve své knize Ze života pařížské bohémy (1851) popisoval v řadě epizod dosti romanticky život, či spíše přežívání svých protagonistů v Latinské čtvrti.
Jak uvádí kurátor v bohatě ilustrovaném katalogu, bohémou se zabýval i Karel Marx, který v Osmnáctém brumairu Ludvíka Bonaparta (1852) o bohémě napsal: „Vedle zkrachovaných zhýralců pochybného původu a žijících z podezřelých prostředků, vedle zchátralých dobrodruhů z buržoazních kruhů se tu sešli pobudové, vysloužilí vojáci, propuštění trestanci, uprchlí galejníci, lotři, taškáři, povaleči, kapesní zloději, kejklíři, hráči, pasáci holek, majitelé bordelů, nosiči, literáti, flašinetáři, hadráři, brusiči, kotláři, žebráci, zkrátka celá ta neurčitá, pestrá, sem a tam zmítaná masa, kterou Francouzi nazývají la bohème.“
Provokovat měšťáky
Vstřícnější je definice z roku 1862 vnímající bohéma „prostě jako umělce či literáta, který se, ať již vědomě, či ne, odděluje od konvence jak v životě, tak v umění“. Do tohoto obecnějšího vymezení, při doplnění o sympatizanty-neumělce, se vejdou všechny různé formy bohémy, ať již je to v poválečné éře beat generation, hippies, či kontrakultura, punk a tak dál – samozřejmě vždy s nutnou rezervou.
Bohému lze charakterizovat i výkřikem „Épater la bourgeoisie“, tedy šokovat či provokovat buržoazii, měšťáky. Přesně to dělali hrdinové Maupassantovy autobiografické črty Muška, citlivě natočené Jurajem Herzem v roce 1970 pod názvem Sladké hry minulého léta, nesmíme zapomenout ani na básníka Arthura Rimbauda a jeho „bohémské“ anabáze s Paulem Verlainem.
„Ráno jsme začali pít, abychom vystřízlivěli, a odpoledne jsme v tom pokračovali, abychom se opili…,“ líčil malíř Edvard Munch pobyt v Paříži v osmdesátých letech předminulého století. V rodném Norsku se Munch stýkal s kristiánskou bohémou, sdruženou v tehdejší Kristianii (dnes Oslo) kolem spisovatele a filosofa Hanse Jægera.
Ten v románu Ze života kristiánské bohémy (1885) popisuje život dvou přátel, jejichž nezávazný život skončí sebevraždou jednoho z nich. Kniha byla zkonfiskována, Jæger odsouzen, nejen za svůj pobuřující román, ale i za názory na svobodný sexuální život a život obecně. Bývá mu i připisováno Bohémské desatero, začínající přikázáním „Piš svůj vlastní život!“
Hlavní město bohémy
„Všechny tyto prvky,“ jak píše Ferguson, „se ve větší či menší míře udržely i v pozdějších centrech bohémy po celém světě, přestože se projevovaly v různých formách.“ Najdeme je především v poválečné Paříži, jež byla tradičně brána jako hlavní město bohémy, a to především „levý břeh“ Seiny, s Latinskou čtvrtí a Montparnassem, stačí připomenout existencialisty v čele s Jean-Paulem Sartrem, ale i spoustu umělců a básníků.
Výstava Bohemia: Příběh fenoménu 1950–2000
Ferguson expozici otevírá charakteristickým portrétem tanečnice Vali Myersové od nizozemského fotografa a filmaře Eda van der Elskena, zařazeného do cyklu Milostný příběh v Saint-Germain-des-Prés z let 1950–1954. Na snímku dvacetileté rusovlásky najdeme mnohé z toho, co si pod bohémou lze představit: individualitu, soustředění se na vlastní prožívání, odstup od společnosti i nehledění na nepřízeň prostředí, v tomto případě déšť. Zkrátka vyjádření: zde jsem sama za sebe. A zdá se, že nikoho a nic nepotřebuji.
Podobné ostentativní „kašlání“ na okolí je vidět i na Elskenově další fotografii, na níž jsou Jean-Michel Mension a Auguste Hommel, dva protagonisté skupiny lettristů, typických představitelů bohémy: nekonečné debaty, popíjení, přežívání, ale především, žádné zaměstnání. „Nikdy nepracujte“ byl jejich slogan.
V pařížské kavárně a newyorském baru
Dalším centrem bohémy byl New York padesátých let, a to nejen díky příslušníkům beat generation, tedy především Allenu Ginsbergovi, Jacku Kerouacovi a Gregory Corsovi – ti jsou i na fotografiích.
Typický je snímek Freda McDarraha z 9. ledna 1960. Zachytil Ginsbergovu ledničku, na níž jsou přilepeny podobizny Charlese Baudelaira a Edgara Allana Poea, jasných předchůdců.
Některé fotografie mají vedle zobrazovaného ještě skrytou legendu. Tak například – také McDarrahův – portrét Diane di Prima a LeRoie Jonese v Cedar Tavern na University Place z 5. dubna 1960 zachycuje nejen dva milence, ale především významné a dnes již klasické básníky. Bar Cedar byl totiž místem, kam tehdy chodili všichni básníci, abstraktní malíři (Pollock, de Kooning, Rothko…), hudebníci a skladatelé, a jak vzpomínají pamětníci, nejenže zde probírali své umění, ale také zdatně popíjeli.
V každém větším městě byly a jsou kavárny, bary či hospody, kde se spřízněné bohémské duše mohly setkávat. V Paříži například kavárna Chez Moineau, v New Yorku zmíněný bar Cedar a v tuzemsku například malostranský „undergroundový“ hostinec U Slunců.
Pouze v katalogu jsou vidět i fotografie černošských muzikantů či spisovatelů, žijících v Paříži, například prozaika Jamese Baldwina. V té době byl charakteristický trend, kdy černošští umělci přebývali v Paříži, ale i v severní Evropě, kde nebyli nijak ostrakizováni, ale naopak obdivováni. Na výstavě je to připomenuto instalací Stana Douglase Hors-champs (1992), kdy čtyři černošští jazzoví hudebníci hrají skladbu Alberta Aylera Spirit Rejoice.
Cenné je zařazení slavného osmadvactiminutového filmu amerického fotografa a filmaře švýcarského původu Roberta Franka a Alfreda Leslieho Pull My Daisy (1959), v němž vidíme Ginsberga, Corsa či malíře Larryho Riverse.
Frank se mimochodem proslavil také například syrově realistickou knihou fotografií Američané, s Kerouacovým úvodem, (1959) nebo dokumentárním filmem o turné The Rolling Stones Cocksucker Blues (1972), který kapela zakázala promítat.
Rimbaud a Ramones jedou podzemkou
Nesmí chybět San Francisco druhé poloviny šedesátých let, stejně jako „swingující“ Londýn z téhož období. Ovšem zde je zajímavý kontrast: zatímco jinde dávali bohémové najevo svou určitou chudobu a opovrhování blahobytem, londýnští se naopak chlubili luxusem, elegancí a slávou. Vidět je to na portrétu jednadvacetiletého Micka Jaggera (1964) od Davida Baileyho, jeho fotografii Penelope Tree (1967) s rozloženými modelkami, které jakoby vypadly z Antonioniho Zvětšeniny, či jeho dvojportrétu tehdejších celebrit, gangsterů Reggieho a Ronnieho Krayových (1965).
Výstava přibližuje fenomén bohémy (zdroj: ČT24)
Tvrdší je ovšem obraz New Yorku sedmdesátých let, z doby, kdy město bylo na pokraji kolapsu a ovládaly ho drogy, násilí, zmar. Ponuré černobílé fotografie opuštěných či vybydlených ulic dolního Manhattanu a přístavních mol, dějišť zoufalých sexuálních setkávání od Petera Hujara či Thomase Strutha.
Patří sem též Hujarův noční portrét spisovatele a výtvarníka Davida Wojnarowicze (1954–1992). Ten je na výstavě též zastoupen jako autor cyklem fotografií Arthur Rimbaud v New Yorku (1974/79). Wojnarowicze vidíme například na ulici či v podzemce s nasazenou škraboškou Rimbauda ve znepokojivém propojení klasika s drsnou newyorskou realitou. Typická je i fotografie Boba Gruena zachycující slavnou punkovou kapelu Ramones, jak jede newyorskou podzemkou na koncert s kytarami v igelitkách.
Nahý v Číně i Záhřebu
Kurátor Ferguson se podíval i na první pohled ne tak typická místa, jako je Čína devadesátých let. Koncepční fotografie Zhang Huana 12 metrů čtverečních (1994) ukazuje sedícího nahého tvůrce, pomazaného medem a olejem, posetého hodujícími mouchami. Ještě větším výsměchem je fotografie Wanga Jina Oženit se s mulou (1995), kdy se umělec, vystrojený do svatebního, nechal vyfotit se svou nevěstou, stejně vyzdobenou mulou.
Sympatické je zařazení nepřikrášlených fotografií Libuše Jarcovjákové z Prahy osmdesátých let, především pak z T-Clubu, kde se scházeli příslušníci sexuálních menšin. Vešly se i dokumenty ze záhřebských akcí Chorvata Tomislava Gotovace, který nahý procházel městem a konfrontace s obyvateli i policií nechával zachycovat na fotografiích.
Výstava, provázená dalšími programy a přednáškami, pak potrvá do 16. října.