„Když jsem byl malý, řekla mi matka: 'Když budeš vojákem, staneš se určitě generálem. Když budeš politikem, staneš se prezidentem. Když budeš mnichem, staneš se papežem.' Já jsem ji však zklamal, stal jsem se Picassem,“ prohlásil o sobě Pablo Picasso. Spoluzakladatel kubismu zemřel přesně před půlstoletím, 8. dubna 1973. Je jednou z nejznámějších nejen výtvarných osobností 20. století. Jeho dílo působí provokativně i inspirativně. Stejně jako on sám.
Provokatér, misogyn, komunista, výtvarný měňavec. Kubusy, z nichž by se dal složit portrét Pabla Picassa
„Umění není pravda. Umění je lež, která nám umožňuje přiblížit se pravdě, přinejmenším pravdě, která je nám srozumitelná. Umělec musí objevit, jak přesvědčí diváky o celé pravdivosti svých lží,“ zní další z citací Pabla Picassa. Odhady praví, že za svůj život vytvořil téměř padesát tisíc děl, některými se zapsal zvláště výrazně.
Revoluci v umění způsobil Picasso v roce 1907 Avignonskými slečnami. Obraz, na němž zobrazil pět nahých prostitutek z ulice Avinyó v Barceloně, se vymyká všem do té doby platným pravidlům. Avignonské slečny daly vzniknout novému směru rozkládajícímu a zase skládajícímu zobrazovaný svět z jednoduchých geometrických tvarů. Vžilo se pro něj označení – zpočátku myšleno jako hanlivé – kubismus z francouzského „les cubes“, tedy krychle.
Ne všichni směr, za jehož zakladatele se považuje Picasso spolu s Georgesem Braquem, chápali, včetně blízkého okolí. Například umělcův dlouholetý přítel (i rival) Henry Matisse ho považoval za zneuctění moderní malby. Někteří teoretici dokonce pochybovali o Picassově duševním zdraví.
Byl Picasso misogyn?
Avignonské slečny zavádějí ale také řeč na Picassův propíraný vztah k ženám. „O tom, že Picasso byl misogyn, není ve skutečnosti pochyb. Ano, jeho společnost byla elektrizující a ano, zamilovalo se do něj mnoho inteligentních a impozantních žen. Ale znovu a znovu (záznamy jsou jasné) se k nim choval odporně,“ nepochybuje například laureát Pulitzerovy ceny, kritik umění Sebastian Smee z deníku The Washington Post.
Podle něj Picassovo umění zužuje právě to, že z něj z velké části udělal obsedantní zrcadlo své ambivalence vůči ženám. „Prostě si na penis nasadil kaleidoskop,“ cituje Smee lakonické shrnutí australské komičky Hannah Gadsbyové, která těží své stand-upy z témat genderu, sexismu či homofobie. Mimo jiné se také podílí na přípravě výstavy, kterou k Picassovu výročí chystá Brooklynské muzeum. Slavného umělce má nahlédnout feministickou optikou.
Obraz Avignonské slečny
Oproti tomu britský kritik umění Jonathan Jones považuje charakteristiku Picassa za tyrana a narcise, který se bál žen a zároveň po nich toužil, do značné míry za klišé. Připomíná malířovo přátelství s americkou avantgardní umělkyní Gertrude Steinovou, hlásící se mimochodem otevřeně ke své náklonnosti k ženám. Stejně jako Picasso se usadila ve Francii.
Na portrétu od Picassa tvář Steinové připomíná kamennou masku, což podle Jonase mělo vyjádřit její sílu. Také zobrazení ženy se na počátku 20. století vymykalo zvyklostem.
„V době, kdy Picasso maloval Steinovou, viktoriánský věk sotva skončil. Francouzské malířství konce 19. století má sice několik zajímavých obrazů žen, jako je Manetův portrét jeho přítelkyně malířky Evy Gonzalèsové, ale pravidlem jsou rozevláté šaty a slunečníky. Již od renesance bylo zobrazování žen formováno ideály krásy a omezenými společenskými rolemi,“ upozorňuje Jones na webu The Guardian.
„To jste udělal vy?“
Zřejmě nejslavnějším Picassovým dílem je ale Guernica. Obraz z roku 1937 vykresluje v apokalyptických symbolech a kontrastech světla a stínu hrůzy války. Na plátně širokém více než sedm metrů, namalovaném v černé, šedé a bílé barvě, se deformované postavy žen a dětí svíjejí v plamenech. Vedle býka (častého Picassova námětu) tu je znázorněna raněná holubice a kůň v agonii.
Picasso obraz začal malovat poté, co v novinách viděl první fotoreportáže z bombardování Guerniky za španělské občanské války. Útok na baskickou obec zahájil éru masivních leteckých úderů proti civilistům.
Občanská válka ve Španělsku vypukla o několik měsíců dříve, když se nacionalisté pokusili svrhnout levicovou vládu. V jejich čele stál generál podporovaný nacistickým Německem a fašistickou Itálií Francisco Franco. Traduje se historka o rozhovoru, při němž se nacistický důstojník v souvislosti s obrazem Guernica Picassa zeptal: „To jste udělal vy?“ Malíř prý odpověděl: „Ne, vy!“
Pablo Picasso / Guernica, 1937
Na plátno ale existují i jiné názory. Někteří odborníci tvrdí, že se jedná o symbolické zobrazení malířovy tehdejší životní situace a název s politickým podtextem byl dodán až později. S pozoruhodnou teorií přišel španělský profesor María Juarranz: „Žádná válka. Býk na Guernice je Picasso, kůň jeho žena Olga.“ Obraz popisuje jako „rodinný portrét“ s příbuznými a přáteli.
Španělská občanská válka a následná diktatura generála Franciska Franka byly také příčinou, proč se Picasso usadil ve Francii. Do své vlasti se už nikdy nevrátil. Zemřel na jihu Francie na plicní embolii v dubnu 1973. Franco ho přežil o dva roky.
Stalinovi na zdraví
Pablo Picasso je vnímán jako pacifista, i díky symbolu holubice, který vytvořil pro plakát prvního světového kongresu obránců míru v Paříži v roce 1949. Picasso zažil první i druhou světovou válku a neochotu se do konfliktů zapojit považovali někteří jeho současníci spíše za projev zbabělosti než zásadovosti. Každopádně politicky slavný malíř jasno měl. V roce 1944 vstoupil do komunistické strany.
„Stal jsem se komunistou, protože naše strana více než kterákoli jiná usiluje o poznání a budování světa, o to, aby lidé byli jasnějšími mysliteli, svobodnějšími a šťastnějšími. Stal jsem se komunistou, protože komunisté jsou nejstatečnější ve Francii, v Sovětském svazu i v mé zemi, ve Španělsku. Zatímco čekám na dobu, kdy mě Španělsko bude moci znovu přijmout, Francouzská komunistická strana je pro mě vlastí,“ vysvětloval svůj krok v rozhovoru pro stranický list L'Humanité.
Stranické příspěvky Picasso většinou platil svými obrazy darovanými k prodeji. Ani se nečekalo, že mistr bude chodit pravidelně na schůze, slavné umělecké jméno posloužilo zejména propagandě, přestože jeho styl se nijak nekryl se socialistickým realismem.
Počáteční tolerance ale nevydržela navěky. Když v roce 1953 zemřel Stalin, dostal Picasso telegram s žádostí o portrét zesnulého sovětského státníka pro komunistický list Les Lettres françaises.
Portrét Stalina od Pabla Picassa (1953)
Do té doby se Picassovi dařilo takovému zadání vyhýbat. Ke Stalinovým sedmdesátinám namaloval místo portrétu jen sklenici v přípitkem „na zdraví“, což mnohé jeho soudruhy šokovalo. Malíř tvrdil, že není schopen přesně vystihnout Stalinovy rysy. Pro Les Lettres françaises diktátora nakreslil jako mladého s očima snílka a ústy zakrytými huňatým knírem. Chtěl ho prý vyobrazit jako člověka z lidu, bez uniforem a vyznamenání, vysvětluje kunsthistorička Gertje R. Utleyová v knize Picasso: Komunistické roky.
To ovšem bylo docela v rozporu s adorací sovětského titána jako ztělesnění odvahy, moudrosti a dobroty. Od Picassových kritiků zazněla slova o urážce majestátu a snaze o zesměšnění, což malíř odmítl. A přestože pak přišlo drolení Stalinova kultu, jeho vztahy s komunistickou stranou zůstaly vlažnější. Nicméně stranickou knížku si ponechal až do konce života.
Redaktor Pierre Daix z Les Lettres françaises o Picassovi tvrdil, že ačkoli „Picasso dokázal být v soukromí nespravedlivý, vrtošivý, dokonce sadistický, vždy jsem ho našel připraveného převzít svůj podíl na neštěstí jakéhokoli společenství, které si vybral. Nejen komunistů, ale všech svých: Španělů, malířů, básníků, svých blízkých příbuzných. Připraven, to znamená schopen obětovat svůj čas, svou malířskou práci. Pokud tato jeho stránka zůstává tak nepochopena, je to proto, že strana byla součástí jeho rodiny a rodinné záležitosti se řešily v soukromí.“
Kočka požírající ptáka
Malířovou loajalitou ke komunismu neotřáslo ani potlačení maďarského povstání v roce 1956, ani násilné ukončení pražského jara v roce 1968, které prý sice odsoudil v rozhovoru s přáteli, veřejně ovšem nikoliv. Nicméně o tři dekády dříve se zlomovou událostí v československých dějinách inspiroval, nedlouho po vstupu Hitlerových armád na území Československa namaloval obrazy Kočka chytající ptáka a Kočka požírající ptáka.
Společného s Českem má také Jana Nepomuckého, český zemský patron je součástí jeho dlouhého jména, které dostal, když se 25. října narodil v jihošpanělské Málaze: Pablo Diego José Francisco de Paula Juan Nepomuceno María de los Remedios Cipriano de la Santísima Trinidad Ruiz y Picasso. O jeho směřování k výtvarnému umění bylo jasno odmalička.
Kritik umění Sebastian Smee píše, že na rozdíl od jiných neměl Picasso tolik dobrého vychování, aby si zvolil styl, kterého by se držel, ale byl „dokonalý měňavec“. Rozmanitý byl jako umělec i jako člověk, věčně měnil pravidla a známé věci v nové. „Je dobré si uvědomit, že můžeme být stejně bezohlední a sobečtí, pokud jde o naše vlastní využití Picassa, jako byl on sám, pokud jde o umění a lidi, které využíval,“ radí Smee.
Vzkaz pro šoféra i obrazy za miliony dolarů
Diváci Picassových děl tedy nejsou povinni vnímat jeho uměleckou tvorbu v kontextu jeho biografie. Z malířova života jde přitom poskládat mnohé detaily, protože si schraňoval i sebenepatrnější svědectví, třeba lístky do cirkusu nebo pokyn šoférovi, aby vypustil vodu z radiátorů.
V jeho osobním archivu lze najít přísahu lásky, kterou Picasso sepsal se svou první ženou, ruskou baletkou Olgou Chochlovou („Kdo tuto smlouvu poruší, bude odsouzen k smrti.“), uložil si i vzkaz od žáků francouzské školy politických věd, kteří mu psali, že se jim „z vaší odporné malby zvedá žaludek“. „Nepochybně bude jednou existovat 'věda o člověku'. Často na tu vědu myslím, a proto chci zanechat co nejúplnější dokumentaci,“ vysvětloval Picasso.
Pablo Picasso
Zanechal po sobě samozřejmě také umělecká díla, jejichž ceny dosahují v aukcích astronomických sum. Spolu s Jacksonem Pollockem, Vicentem van Goghem a Francisem Baconem patří Picasso do elitní skupiny malířů, jejichž obrazy už několikrát přesáhly prodejní cenu sto milionů dolarů. Nejdražším Picassovým obrazem v aukci se stala v roce 2015 malba Alžírské ženy, za niž kupec zaplatil skoro 180 milionů dolarů.
Picassova díla, například jeho autoportrét, jsou uložena i ve sbírkách Národní galerie Praha. Díky sběrateli a historikovi umění Vincenci Kramářovi, který vybudoval kvalitní kubistickou sbírku a byl v kontaktu s Picassovým galeristou Danielem-Henrym Kahnweilerem. I Picasso našel mezi českými výtvarníky umělce, který ho zaujal. „Tento muž zachází s formou stejně svobodně jako já!“ prohlásil na adresu Josefa Lady.