Komu se říkalo potápka, kristýnka nebo bedla? Proti komu revoltovali? A jakou roli hrála swingová hudba a tanec v životě mladých lidí v protektorátu? Odpovědi nabízí nová kniha historika Petra Koury Swingaři a potápky v protektorátní noci, s podtitulem „česká swingová mládež a její hořkej svět“. Něco málo o tehdejší době prozradil autor i v rozhovoru.
Potápky, bedly, pražský Trafalgar - co tato slova v dobovém žargonu znamenala?
Potápky a bedly označovaly výstřední tanečníky swingu, mladé lidi, kteří ve 40. letech holdovali angloamerické kultuře, především swingové hudbě, a výstředně se oblékali. Swingové výstřednosti najdeme prakticky po celém světě. V tehdejším protektorátu Čechy a Morava se mužským tanečníkům říkalo potápky kvůli tomu, že při tanci šli do podřepu, a když se vraceli nahoru, vypadalo to, že se vynořují nad hladinu. A dívkám se říkalo bedly, protože nosily takové extravagantní klobouky, které připomínaly tuto houbu.
Vy se swingu věnujete ze široka: od hudby přes tanec, výstřední módu, účesy až třeba po dobové mediální ohlasy. Jakou roli v historii Československa swing sehrál a co se prostřednictvím swingu o tehdejší době dozvíme?
Myslím, že swing hraje důležitou roli. Vůbec jazzová hudba v Československu získala už ve 20. letech velice silnou pozici, historici hovoří o tom, že Československo je jednou z prvních zemí v Evropě, kde hned po první světové válce tato hudba získala nevšední oblibu. Nemáme pro to vysvětlení. Později to mohlo být díky tomu, že hudba je spojena s fenomenálním skladatelem Jaroslavem Ježkem, ale proč už ve 20. letech, nevíme.
Swingové výstřednosti byly v protektorátu více tolerovány než v nacistickém Německu nebo v Rakousku. Kladl jsem si právě otázku, proč něco, co v protektorátu bylo možné, o několik stovek kilometrů dál, na území Německa, možno nebylo, a naopak lidé za to byli pronásledováni a zavíráni. Dospěl jsem k závěru, že šlo o jinou okupační politiku. Zatímco německá mládež musela zůstat uchráněna od tzv. židonegerských vlivů, jak nacisté nazývali jazz, česká mládež byla určena nikoliv k frontovému, ale k pracovnímu nasazení, a když mladí Češi provozovali jazzovou hudbu, ale nerevoltovali, tak to nacistům nevadilo. Přes swingovou hudbu tak můžeme popsat i určité uvažování nacistické okupační politiky v protektorátu.
Píšete, že swing se mohl hrát také v terezínském ghettu. Souvisí to s tím, co jste uvedl o okupační politice?
Swing v Terezíně byl ukázkou něčeho naprosto neuvěřitelného. Prakticky jediným místem, kde mohl být v celé okupované Evropě otevřeně americký swing hrán, bylo terezínské ghetto. V Praze například se mohly hrát americké swingové hity, jen když se označili jejich autoři českými jmény. Ale v Terezíně bylo přímo přiznáváno, že jde o americkou hudbu, a to z propagandistických důvodů. Nacisté nejprve pro komisi Mezinárodního červeného kříže a později i pro propagandistický film nechali hrát orchestr, který se nazýval Ghetto Swingers, takže vlastně zneužili hudbu, kterou sami nenáviděli, pro propagandu. A lidé, kteří tu hudbu milovali, si, podle mého, zneužívání ani neuvědomovali.
Mají potápky v další historii nějakou návaznost?
Potápky považuju za první městskou subkulturu. Pokračují pak v 50. letech rokenrolovými pásky - pásek byla také jedno z označení pro potápku objevující se v pozdějších letech protektorátu -, pak jejich stopa vede k bigbítovým máničkám v 60. letech, později k pankáčům v 80. letech. A jejich pronásledování má velmi podobné rysy, ať k němu dochází v nacistickém, nebo komunistickém režimu. Vadí lidé s výstředním oblečením, s barevnými ponožkami a samozřejmě lidé, kteří mají rádi angloamerickou hudbu.
