Od šedesátých let patří Iva Janžurová k nejpopulárnějším českým herečkám. Diváci většinou milují její typická gesta a smích mírně potrhlé, hubaté „Janžurky“ z crazy-komedií. Zároveň obdivují tragikomické kreace a dramatické role z širokého rejstříku dlouholeté členky Národního divadla (ND). U příležitosti zahájení jeho 136. sezony uvedl ministr kultury Antonín Staněk (ČSSD) Janžurovou do Síně slávy ND.
„Je mi ctí uvést do Síně slávy právě paní Ivu Janžurovou, dovolím si říci legendu českého herectví. A to nejenom divadelního, přestože právě s Národním divadlem je neodmyslitelně spjata. Vážím si jejích rolí a jenom těžko bych vybíral, které z nich nejvíce a ve které ji mám nejraději,“ uvedl ministr kultury Antonín Staněk.
„Cena pro mě byla velkým překvapením, já jsem si na ni netroufla pomyslet. Když mi to oznámili, vyhrkly mi slzy do očí a říkala jsem si, že s sebou ani nemám kapesníky. Tak jsem se během toho obřadu snažila nějak psychicky pochlapit. Když vás publikum přijme s takovým krásným aplausem, tak je to dobře, protože si vždycky myslím, že si věci podobné této ceně nezasloužím. Ale když lidé vstanou a tleskají, ubezpečují mě, že si to zasloužím,“ řekla oceněná herečka.
Společně s legendární herečkou byli oceněni také další přední umělci reprezentující jednotlivé obory tuzemské první scény. Cenu ředitele Národního divadla si odnesli Magdalena Matějková (balet), Filip Kaňkovský (činohra) a Jiří Brückler (opera).
Plné ruce práce
„Hrát divadlo je moje práce, často velice těžká, někdy i bolestná nebo naopak veselá,“ vyznala se jednou Janžurová. „Je to zaměstnání, kde se uplatní i starší ročníky, a to je ten kámen úrazu, proč si stále nedokážu dát s divadlem pokoj.“
V současném repertoáru Národního divadla ji lze vidět jako Šosanu v představení Mikve, Královnu Alžbětu II. v Audienci u královny, jako Lady Catherine v kusu Pýcha a předsudek a jako Janžurovou v představení Křehkosti, tvé jméno je žena.
Iva Janžurová natáčí i další film. V nové černé komedii Teroristka si zahraje ženu, která se rozhodne vraždit. Do snímku ji obsadil režisér a scenárista Radek Bajgar, který jí nabídl herecké pole už ve své předchozí, divácky úspěšné komedii Teorie tygra. Novinku natáčí v druhé polovině srpna a v září.
Loni si herečka vyzkoušela i práci režisérky. Do této role ji zlákala hra jejího oblíbeného dramatika Tennessee Williamse Báječná neděle v parku Crève Coeur, v níž si zahrála před třiceti lety. Stejnou postavu nyní svěřila ve svém režisérském debutu dceři Sabině Remundové.
Ocenění už dostala celou řadu. Koncem 90. let získala dva České lvy za debut Romana Vávry Co chytneš v žitě a za Výlet Alice Nellis. V roce 2014 byla uvedena do Dvorany slávy Ceny TýTý a o rok později získala Křišťálový glóbus za celoživotní přínos české kinematografii na MFF v Karlových Varech.
Přesvědčí o kráse i nenávisti
Nepřehlédnutelná tvář českého divadla i filmu se narodila 19. května 1941 v Žirovnici na Pelhřimovsku a už jako dítě si v domácích představeních přála rozesmávat ostatní; třebaže ji bratři odrazovali, že není dost hezká, zkusila to.
Mnohokrát potom dokázala v rolích éterických krasavic diváky o své kráse přesvědčit, a to stejně silně, jako přesvědčovala třeba o nenávisti v záporné roli nebo rozesmávala nepřekonatelnými grimasami. Nikdy neřešila, jestli jí to v roli sluší, nebo ne, ale zda převlek slouží k vymezení postavy nebo jestli „vymaškaření“ pomůže většímu komickému účinku.
Láska k divadlu ostatně Janžurovou už v mládí odvedla od původního záměru stát se pedagožkou. DAMU absolvovala v roce 1963 u Vlasty Fabianové a herecky začínala v Liberci. A stačil rok, aby ji režisér Luboš Pistorius zlákal na Vinohrady. Zazářila tu jako svatá Jana z Arku v Anouilhově Skřivánkovi či jako Jeffersova Médea. Strávila tu krásných, ale za normalizace i těžkých 23 let.
Vedle mimořádných rolí zažila i omezování, to jako „trest“ za to, že v roce 1968 s Martou Kubišovou přivítaly Alexandra Dubčeka, za „okupační“ díl seriálu Písně pro Rudolfa III. či články pro týdeník Zítřek. Překonat nepřízeň jí tehdy pomohlo mateřství a také to, že se svým mužem, hercem a režisérem Stanislavem Remundou, začali psát komedie pro své zájezdy.
Prkna první scény
Velké role, za něž je vděčná, na ni čekaly také v Národním divadle, na jehož scéně hraje od roku 1987. Byla to třeba Malva v Topolově hře Sbohem, Sokrate nebo královna Alžběta v Schillerově Marii Stuartovně. Za test svých hereckých schopností označila Winnie v absurdním dramatu Samuela Becketta Šťastné dny, za kterou získala Thálii a Cenu Alfréda Radoka. Těžkou a krásnou rolí byla i Eržika v Örkényho Kočičí hře.
Talentované herečky si brzy všiml také film. Přesvědčila už v dramatickém Kachyňově Kočáru do Vídně ve druhé půli šedesátých let a následně i v psychologických Petrolejových lampách Juraje Herze. V jeho morytátu Morgiana pak předvedla v dvojroli krásné Kláry a závistivé Viktorie jeden z největších ženských hereckých výkonů filmu 70. let.
Nejvíce ale ve filmu i v televizi využila svůj komediální talent. Bez její trojrole by režisér Vorlíček určitě nenatočil tak úspěšnou crazy-komedii Pane, vy jste vdova! nebo Což takhle dát si špenát, kde se mistrně převtělila do batolete ve velkém těle.
Světáci, Čtyři vraždy stačí, drahoušku, Marečku, podejte mi pero! či Zítra to roztočíme, drahoušku! se už dávno zařadily do zlatého fondu filmových komedií. Oblibu jí přinesly i seriály jako Eliška a její rod, Fantom operety či Arabela, a zejména nezapomenutelná sestra Huňková-Pěnkavová z Nemocnice na kraji města.
„Rozhodně nepatřím mezi herce, kteří chtějí umřít na divadle,“ řekla jednou. Před sedmnácti lety ji po pádu kulisy na jevišti Stavovského divadla podobný osud málem potkal.
