Je takovým analogovým architektem v digitálním světě. Při navrhování projektů Martina Rajniše ovlivňuje experiment a vztah k přírodě. Téměř dva roky s autorem četných staveb, mimo jiné nové Poštovny na Sněžce, natáčel režisér Roman Vávra. V dokumentu Klackovitý architekt Martin Rajniš zachytil tvůrčí proces od prvního nápadu až po výslednou realizaci. Snímek ČT art odvysílala ve středu, přehrát si ho ale lze v iVysílání i v tomto článku.
Přehrajte si: Klackovitý architekt Martin Rajniš v dokumentu
Celý dokument: Klackovitý architekt Martin Rajniš (zdroj: ČT24)
Martin Rajniš od dětství vynikal v matematice a slušně kreslil, na doporučení otce si proto vybral studium architektury. „Tohle byla skvělá rada, nic lepšího jsem dělat nemohl a nemůžu. Furt se toho držím,“ nelituje tehdejšího rozhodnutí.
Velkou školu dostal v libereckém ateliéru SIAL, kde také potkal svého gurua – architekta Karla Hubáčka, autora televizního vysílače a hotelu na Ještědu.
Chtěl jsem, aby to bylo takové přemýšlení o světě, o architektuře, o Martinovi, co je vůbec zač. O neustálé tvorbě a rvaní se s okolnostmi.
Základem architektonického řemesla je podle Rajniše kreslení tužkou; grafickým a jiným počítačovým programům se vyhýbá. Za šedesát let architektonické praxe nakreslil na papír přes dva tisíce kilometrů čar. Vznikla podle nich řada originálních, ale velmi odlišných staveb. Dokument zachycuje Rajnišovy pěší lávky, velký nemocniční komplex i jedinečnou věž uprostřed Jeruzaléma.
„Drží tempo, které by mu mohl závidět leckterý třicátník. Také se mladými lidmi obklopuje,“ podotýká dokumentarista Roman Vávra k tvůrci, který v polovině května oslavil sedmdesáté čtvrté narozeniny.
Klacky místo baráků
Rajniš například v sedmdesátých letech projektoval obchodní dům Máj na Národní třídě v Praze a poté, jak říká, „stavěl baráky“. Ateliér, který vedl, je podepsán i pod obchodním centrem, které změnilo ráz Smíchova u stanice metra Anděl. Centrum bylo otevřeno v roce 2001, v té době se ale Rajnišův přístup k architektuře už změnil. Příčinou byla cesta do Jižní Ameriky.
Od velkých staveb ve městě se Rajniš postupně odklonil k menším, většinou v přírodě. Jsou ze dřeva, vzdušné a prosvětlené. Sám je nazývá architekturou z klacků. „V jistém okamžiku jsem si začal říkat: Má smysl dělat čtyřicátou pátou bednu z betonu a skla?“ vysvětluje Rajniš, proč jsou mu bližší věže a rozhledny. Je dokonce i spoluautorem vzducholodě, která slouží jako debatní prostor v Centru současného umění DOX.
Reportáž: Architekt Martin Rajniš v dokumentu (zdroj: ČT24)
Dokument zachycuje, jak do Rajnišovy tvorby zasahují právě jeho životní názory a postoje. Ukazuje i jeho osobní život, třeba architekta v kuchyni. „Kreslit baráky a dělat jídlo se sobě hrozně podobá. Začínáš od nuly a nikdy nevíš, jak to na konci dopadne. Ne, to není vtip! To je fakt. Architektura je středověké řemeslo a k tomu žrádlo patří,“ glosuje Rajniš svérázně to, co má v životě rád.
A takového ho chtěl Roman Vávra divákům i představit: Jako člověka urputného, upřímného, který pro ostřejší slovo nechodí daleko a před kamerou lepší život nepředstírá.