Poupata mezi trním

• jab

14. 12. 201114. 12. 2011|Zdroj: ČT24

Poupata

Zdroj: ČT24/Bontonfilm

Jmenuje se Hrdina, ale kdeže nomen omen, i když k záchraně světa své rodiny se sesbírá. Jenže je už pozdě. A pozdě, alespoň ve výseči, kterou z jejich života zachytil film, je i pro jeho manželku, dceru a syna. Ovšem i v prostoru vymezeném ušmudlaným nádražím, zaplivanou putykou a nevysněnou prací je místo pro sny, a tedy pro naději. Přesto se žádný vánoční zázrak v tomhle „tak trochu jiném vánočním příběhu“ nekoná.

Snímek Poupata je celovečerním hraným debutem režiséra Zdeňka Jiráského (na kontě má zatím jinak jen televizní dokumenty, například Sladké mámení nebo Co se kýče týče), který vznikl na jeho námět a podle jeho scénáře za podpory České televize. Název pro své sociální drama si vypůjčil od stejnojmenné spartakiádní skladby, kterou ženy ve filmu nacvičují. Děj se ale neodehrává v 80. letech, jak by se podle názvu mohlo zdát, nýbrž v současnosti.

Něžnost a křehkost, jež poupata vyvolávají (odmyšleno od jejich významu spojeného se spartakiádou), je vlastností (mnohdy naivních) snů a iluzí filmových postav a je vlastní i postavám jako takovým, protože člověk je, nic naplat, křehká bytost. Tyto jemnosti jsou ale obaleny a zároveň ohrožovány prostředím, v němž hrdinové žijí, reálnými vyhlídkami a s tím souvisejícím (říkejme tomu tak) osudem, který mění bez ohledu na to, jak člověk míní.

Film diváky nechá nahlédnout v období adventu do jedné čtyřčlenné rodiny v jednom industriálním městečku. Zašedlý sníh, věčná inverze, brzká tma, panelákový byt s nábytkem, jehož lepší kousky pamatují spartakiádu v osmdesátém pátém, hospoda čtvrté cenové se striptýzem jednou týdně a hracím automatem ve špeluňce a fabrika a nádraží jako v podstatě jediné možnosti, kde se uplatnit. To vše nasnímané kamerou Vladimíra Smutného.

Jarda Hrdina (Vladimír Javorský) pracuje jako hradlař na dráze, jeho žena Kamila (Malgorzata Pikus) uklízí na nádraží a chystá se melouchařit jako stánkařka spolu se svými vietnamskými přáteli, těsně plnoletá těhotná Agáta (Marika Šoposká) si neví rady se sebou, natož se svým životem, a ani její mladší brácha Honza (Josef Láska) nepůsobí, že by se z neutěšeného prostředí dovedl vymanit, i když se o to s naivismem pokusí.

Zdánlivě vše funguje, blízkost mezi členy rodiny nechybí, žádná italská domácnost nebo zjevné odcizení, spíš smíření s tím, že to holt je, jak to je. Přesto má každý z nich nějak zpackaný život a způsob, jakým se onu zpackanost snaží zmírnit, případně neřešit, ovlivňuje ostatní – podobně jako se protínají koleje na dráze, která je po hospodě jediným možným místem potkávání.

Kamila přivírá oči před Jardovým gamblerstvím, které ruinuje už tak dost chatrné úspory, Agáta oddaluje rozhodnutí pro to, co chce, protože neví, co to je, a Honza si naivně vytváří bublinu před okolní šedí láskou ke striptérce Zuzaně (Aneta Krejčíková). Drží se své za vlasy přitažené představy o štěstí („hlavně že jsme se potkali“), která je hořce úsměvná v prostředí jeho vrstevníků, u nichž podle Agáty a její kamarádky Magdy (Kateřina Jandáčková) „nevadí, že hulí, hlavně, že nechlastaj“.

Únik z všednosti hledá ostatně ve filmu každá postava, ač jsou to mnohdy cestičky, které jsou součástí každodennosti – alkohol, drogy. A i když je většině víceméně jasné, že jejich život se bude odehrávat v hranicích okresu a nepřekročí stín toho, v čem dosud žili, mají své sny - spíš jako malou útěchu a příjemnou představu „co by, kdyby“ než jako cíl, za nímž by šli. Výjimkou jsou snad jen vietnamští manželé, kteří se ze svého „snu“ chtějí vrátit tam, odkud za ním odešli.

Kamila nacvičuje s ostatními ženami Poupata, aby skladbu pak předvedly místním, to je jen drobný únik, tím nerealizovatelným, o němž ale může klidně snít, je cesta do Amazonie. „Fakt myslíš, že se tam dostaneme?“ – „Je to sen, přes to nejede vlak,“ klamou se vědomě s Jardou navzájem. Její manžel staví ze sirek lokomotivy a lodě v lahvích, křehké předměty v křehkém obalu – podobenství ne čistě náhodné -, které je ochotný (za)prodat, ač na to není pyšný, aby měl peníze na automaty.

A protože se své závislosti nedovede postavit, zároveň mu ale není jedno, že za ni budou muset zaplatit jeho nejbližší, odhodlá se k zoufalému pokusu o nápravu. Jenže, jak už to tak chodí, člověk míní a předurčenosti ke ztroskotanosti se nelze tak lehko zbavit.

Možná by se z toho všeho mohlo zdát, že v syrové atmosféře a životních dramatech Jiráského snímku není místo pro humor anebo naději. Není tomu tak. Jen s nadějí (ať už obsaženou v soudržnosti blízkých nebo symbolizovanou obecněji těhotenstvím) je to podobně jako na začátku filmu s opilým „padlým andělem“ – máme-li zůstat u mírně patetických příměrů vycházejících z podtitulu „tak trochu jiný vánoční příběh“: člověk se zase může postavit na nohy, jen často na poněkud pochroumané.

POUPATA. Námět, scénář, režie: Zdeněk Jiráský. Hrají: Vladimír Javorský, Malgorzata Pikus, Marika Šoposká, Josef Láska, Kateřina Jandáčková, Nguyen Thi Minh, Nguyen Kim Son, Jiří Maryško, Luboš Veselý, Edgar Dutka, Vladimír Polívka, Aneta Krejčíková, Otmar Brancuzský, Dana Syslová. Za zmínku stojí, že režisér při obsazování rolí hledal nepříliš známé nebo zcela neznámé herce, s výjimkou Vladimíra Javorského. Kamera: Vladimír Smutný. Hudba: Martin Přikryl a Archive. V kinech od 15. prosince 2011.