Druhého prosince 1923 se řeckým přistěhovalcům v New Yorku narodila Maria Kalogeropoulosová. Svět ji ale dodnes zná pod jménem Maria Callas. Americký skladatel a dirigent Leonard Bernstein ji nazval „biblí opery“, jeho italský kolega Carlo Maria Giulini mluvil o jejím hlasu jako o „mimořádně zvláštním nástroji magických vlastností“. Temně zabarvený soprán „primadonny assoluta“ ale na veřejnosti částečně zastiňoval její dramatický život.
Hvězdný nástup Marii Callas na scénu a tichý odchod z ní spadá do období, kdy operní inscenace vyvolávaly nadšení nejen mezi elitou. Když triumfovala recitálem v prosinci 1958 v pařížské Opeře, dostalo se její vystoupení díky Eurovizi do dvanácti zemí. A z nahrávky jejího výkonu v La Traviatě vznikaly pirátské kopie.
Callas vystupovala během deseti let své největší slávy na všech slavných operních scénách – v milánské La Scale, londýnské Covent Garden či newyorské Metropolitní opeře. A rozhodně svůj hlas s rozsahem tří oktáv nešetřila. „Hraj svým hlasem a ať se v něm odráží tvá duše,“ radil jí dirigent z La Scaly Tullio Serafin, který nasadil „léčbu šokem“. Callas nechal během krátké doby zpívat velké role v náročných operních partech.
Pěvkyně byla ceněna i pro své dramatické nadání a schopnost dodat postavám psychologickou hloubku. Pro některé se koneckonců i ona sama stala jakýmsi ztělesněním opuštěných a trpících hrdinek, které hrála.
Její porozumění pro ztvárnění postav vyniklo třeba v rolích Pucciniho Tosky, Belliniho Normy či Cherubiniho Medey. Podle kritiků dokonale vymazala hranice mezi operou a divadlem a její herecký talent nenechali bez povšimnutí ani filmoví režiséři, kteří některá její vystoupení režijně vedli.
„Je to největší tragédka od dob Duseové,“ prohlásil například Luchino Visconti s odkazem na italskou herečku považovanou spolu se Sarah Bernhardtovou za největší osobnost moderního herectví. Na operní scéně se Callas z filmových tvůrců setkala také třeba s Francem Zeffirellim, jenž často sáhl ve filmové tvorbě po adaptaci divadelní hry či opery.
Písně zpívané do omrzení
Umělecká kritika někdy Callas vyčítala nerovnoměrnou kvalitu hlasu. Podle jiných odborníků ale právě nedostatky v technice zpěvu z ní učinily jednu z nejoriginálnějších operních div. Za Mariin úspěch částečně mohou i ambice její matky. Rozhodla se z dcery učinit hvězdu, jakmile rozpoznala její hudební nadání.
Následovaly nekonečné hodiny klavíru a zpěvu. „Nepamatuji si žádnou hračku, třeba panenku nebo oblíbenou hru. Jenom písně, které jsem zpívala do omrzení. Cítila jsem, že jsem milována, jen když zpívám,“ popisovala Callas.
Ve třinácti letech se s matkou a starší sestrou přestěhovala do Řecka a v Aténách pak studovala zpěv u sopranistky Elviry de Hidalgové, s níž si pak celý život dopisovala. Španělská operní diva vzpomínala, že při prvém setkání s Marií Callas, zpívající tehdy hlasově náročnou árii z Weberovy opery Oberon, byla jako omráčená.
Druhá světová válka a okupace Atén patřily mezi nejbolestivější období života pěvkyně. Finanční příjmy se snažila zajistit vystupováním na koncertech pro italská či německá okupační vojska. To jí také bylo po skončení války vyčítáno.
Po válce se na tři roky vrátila do rodných Spojených států, aby se zkusila prosadit tam. Nepovedlo se. Při konkurzu do Sanfranciské opery jí dirigent a manažer Gaetano Merola doporučil, aby odjela zahájit kariéru do Itálie a pak se vrátila. Před italským operním publikem debutovala ve 24 letech v srpnu 1947 ve Veroně. Kritika psala o vycházející hvězdě a tato předpověď se naplnila. Mimořádný úspěch odstartoval hvězdnou pěveckou kariéru.
Callas, Onassis… a Jackie
Publikum svou „božskou“ (La Divina) Mariu většinou milovalo. Nevadily mu ani její rozmary a skandály hodné opravdové primadony. Callas dovedla nečekaně odvolat představení a žádala extrémně vysoké honoráře. Náročná byla i na sebe. Při zahájení sezony v Římské opeře v roce 1958 například nechala jít kvůli své indispozici obecenstvo, mezi kterým byl i tehdejší italský prezident Giovanni Gronchi, po prvním dějství Belliniho Normy domů. „Vyžaduji i od sebe jen to nejlepší,“ vysvětlila.
Tisk se zajímal o její talent, ale i skandály. Časopisy po celém světě řešily výsledky drastické odtučňovací kúry i nový vztah pěvkyně. „Jsme dva nejslavnější Řekové na světě, víte to?“ řekl jí prý muž, který jí byl představen v roce 1957. „A čím jste se proslavil vy, pane Onassisi?“ odvětila Callas.
Kvůli řeckému rejdaři a miliardáři opustila manžela, italského průmyslníka Giovanniho Battistu Meneghiniho, a byla ochotná ukončit i pěveckou kariéru. Jenže Aristoteles Onassis o dekádu později navlékl snubní prsten jiné slavné ženě – vdově po americkém prezidentovi Jackie Kennedyové. „Jen moji psi mě nezradili,“ podotkla Callas, když se o svatbě dozvěděla z tisku.
Hlas jí poprvé selhal během představení Normy v La Scale v lednu 1958. V následujících letech se úplně stáhla z divadelních pódií a absolvovala pouze několik studiových nahrávání a koncertních recitálů po Evropě. V dopise z poloviny šedesátých let dávala najevo své profesionální pochybnosti, únavu i obtíže, s nimiž se potýkala, když se snažila změnit techniku zpěvu.
Naposledy veřejně vystoupila v Japonsku v listopadu 1974. Stáhla se do ústraní svého pařížského bytu a udělovala mistrovské lekce. Zemřela o tři roky později ve věku třiapadesáti let na infarkt myokardu. Urna s jejími tělesnými ostatky byla nejdříve umístěna na hřbitově a po pokusu o její krádež přemístěna na neznámé bezpečnější místo. Přání pěvkyně, aby místem jejího posledního odpočinku bylo Egejské moře, bylo splněno až v roce 1979.
Odkaz nesou nahrávky i Angelina Jolie
Její umění zůstalo zachováno na nahrávkách, převážně zvukových. „Callas, jedinečná diva 20. století, nám v některých ohledech není tak vzdálená, při normální délce života by se dožila 21. století. Díky těm mnoha nahrávkám – donekonečna remasterovaným, vydávaným v nových obalech a reedicích – zůstala v našich uších jako měřítko toho, co je v opeře možné, hudebně i emocionálně,“ podotýká hudebník kritik Zachary Woolfe ve svém článku pro The New York Times.
Diskografii Marii Callas dominuje záznam její Medey. Nastavená laťka platí i šedesát let poté, co hrdinku Cherubiniho kusu ztvárnila v milánské La Scale. „Promluvme si o slonovi v místnosti,“ shrnula sílu odkazu sopranistka Sondra Radvanovsky, která loni stejnou roli nastudovala v Metropolitní opeře.
Věhlas operní divy připomene také životopisný film, který chystá režisér Pablo Larraín. Slibuje, že filmový příběh přiblíží Marii Callas jako legendu i kontroverzní umělkyni. Hlavní roli svěřil Angelině Jolie. Čeští diváci mohou slavnou sopranistku „potkat“ v mladoboleslavském divadle. Mezzosopranistka Dagmar Pecková hraje Marii Callas v době profesního útlumu.
