Praha - Jedna z nejvýraznějších osobností českého baletu v celé jeho dosavadní historii, choreograf, který vnesl do klasického tance zcela nové prvky a z Pražského komorního baletu vytvořil během 20 let výrazný mezinárodně uznávaný soubor, se dnes dožívá významného jubilea. Česká televize při této příležitosti už uvedla dokument "Šmokstory".
Pavel Šmok se narodil českým rodičům ve slovenské Levoči, navštěvoval trojjazyčnou základní školu v Kežmarku, když mu bylo 9 let, přesídlila rodina do Bratislavy, kde začal posléze navštěvovat gymnázium, po několika letech se rodina přestěhovala do Prahy, kde po kvartě přestoupil na Vyšší školu průmyslovou strojní. Po maturitě strávil 2 roky na ČVUT, odkud sám odešel.
Od malička měl vztah k ochotničení, jako posluchač ČVUT kromě účinkování v Divadle mladých pionýrů a v Divadle Na Slupi také tančil ve folklorním souboru Vycpálkovci. Přihlásil se proto na konzervatoř a byl přijat na herecké oddělení (kantory mu byli Radovan Lukavský, Otomar Krejča, Karel Höger a další). O rok později se Šmok rozhodl přejít na taneční oddělení; v době, kdy bylo běžné začínat s baletem v dětském věku a na taneční konzervatoř nastupovali žáci ve 14 letech, začal se Pavel Šmok věnovat tanci soustavně ve 22 letech - předchozí zkušenosti s baletem měl ale ze svého krasobruslařského působení, byl mu blízký lidový tanec, měl vynikající hudební sluch a jak zdůrazňuje ve své knize Na přeskáčku autor Vladimír Vašut, nechyběl Šmokovi ani intelekt.
Po absolvování konzervatoře působil v nově založené Armádní opeře u Luboše Ogouna, po jejím zrušení v roce 1955 po několikadenním intermezzu v baletu pražského Národního divadla odešel do plzeňského Divadla J.K. Tyla, kde dostal sólovou smlouvu. V letech 1958-1961 byl šéfem baletu ve Státním divadle v Ústí nad Labem, poté odešel do ostravského divadla, kde 3 roky působil jako choreogarf vedle tamějšího šéfa Emericha Gabzdyla. Příležitostně tvořil inscenace také pro Národní divadlo v Brně.
17. srpna 1964 se poprvé sešel v baletním sále nuselské Fidlovačky soubor s názvem Studio balet Praha (později Balet Praha), který tvořilo necelých 20 tanečníků a založili a vedli jej Šmok společně s Lubošem Ogounem. Soubor, „experimentální laboratoř československého baletního umění“, jehož tanečníci měli věkový průměr 22 let, se stal prvním československým souborem, který se dostal do světového povědomí. Nejvýraznější choreografií ze 60. let jsou Listy důvěrné na hudbu II. smyčcového kvartetu Leoše Janáčka, dílo, kterým podle Vladimíra Vašuta Šmok „složil své mistrovské zkoušky“.
Po potlačení Pražského jara přesídlil Šmok (v té době už jediný šéf Baletu Praha) do švýcarské Basileje, kde se stal šéfem tamějšího baletu. Z 27 tanečníků bylo 14 Čechů. Během 3 let zde Šmok inscenoval 14 baletů, 5 z nich celovečerních.
V roce 1973 se Šmok vrátil do pražské nejistoty a ocitl se v situaci, kdy o jeho práci nikdo nestál (nebo stát nesměl). Inscenoval 2 balety ve Slovenském národním divadle a poté přišel do pražského divadla Rokoko, kde vznikly díky pohostinství divadla v roce 1975 základy Pražského komorního baletu. Na počátku byli pouze 3 tanečníci bez scény, kostýmů, rekvizit i dotací, Šmok mu věnoval všechny své síly: „To byla tehdy skoro sebevražda, když se skupina lidí, která se neživí ničím jiným než tancováním, rozhodla jít na volnou nohu. Naštěstí jsme měli úspěch a dostali jsme zakázku na Stravinského od švýcarské televize, takže jsme z těch honorářů mohli vždycky nějaký čas žít,“ vzpomíná Šmok.
V roce 1987 odevzdal Šmok žezlo uměleckého šéfa Pražského komorního baletu do rukou nástupce Libora Vaculíka. Od roku 1990 vyučoval i choreografy na AMU a měl zcela jasnou představu, co by měl současný tanečník umět: „Všechno. Kromě fyzických dispozic musí být muzikální, talentovaný herecky, musí umět několik technik. A pro mne by měl ovládat i folklor. Těch kosmopolitních souborů je všude ve světě plno. A mají dokonalou techniku a vybavení a skvělé svícení.“
Celkem nastudoval 98 baletních titulů, 60 ve světové premiéře. K nejznámějším patří kromě Listů důvěrných Nedbalky, Sinfonietta (která předešla slavnou Kyliánovu verzi o 7 let), Fresky Piera della Franceska, Kreutzerova sonáta, Z mého života, Zjasněná noc, Holoubek a další. Spolupracoval s operou, operetou, muzikálem i činohrou, jeho nejčastěji uváděný pořad pro mládež Jak se dělá balet měl kolem 800 repríz. Uplatnil se i jako choreograf v televizi.
