Praha - Velkým úspěchem i uznáním kritiků skončila 9. dubna premiéra opery Zítra se bude … o procesu s Miladou Horákovou, političkou popravenou v červnu 1950. Sugestivně provedené dílo dvojice autorů Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila zaznělo v pražském Divadle Kolowrat. Hudbu nastudoval dirigent Marko Ivanovič.
Přítomní kritici ocenili především výkon dvaaosmdesátileté komorní pěvkyně Soni Červené. Podle operního znalce Jana Králíka je nezaměnitelnou a vynikající představitelkou, z níž vyzařuje úžasná síla. „Paní Červená je silná osobnost už proto, co má všechno za sebou,“ dodal teatrolog Josef Herman.
Operu Červená provázela mluveným slovem a v některých partech i zpívala; byla prokurátorem, komentátorem i Horákovou. Legendární mezzosopranistku nevybrali autoři náhodně; její matka zemřela v 50. letech za neznámých okolností ve vězení a sama pěvkyně byla nucena kvůli komunistické perzekuci odejít do exilu.
Pěvkyni doprovodil kontratenorista Jan Mikušek, malé zpěvačky z Kühnova dětského sboru a dívky ze sboru Canti di Praga. Jak zdůraznil divadelní kritik Vladimír Just, bylo výborné, že děti v inscenaci přebíraly role prokurátorů. „Nejotřesnější na celé kauze bylo tehdy zneužití dětí, které psaly rezoluce, že má být Horáková i s ostatními popravena,“ konstatoval. V inscenaci také ocenil seznámení se všemi prokurátory a jejich minulostí.
Komorní provedení doplnil soubor o šesti nástrojích PurPur. Neobvyklé vokální složení, ve kterém nebyl slyšet klasický mužský hlas, tak zvýraznilo absurditu procesu.
Teatrolog Herman ocenil i výkon pěvce Mikuška. „Svoji figuru vystavěl decentně a jednoduše; jsou to minimalistické prostředky, které mají maximální účinek. Líbí se mi, že dílo šlo po tématu,“ poznamenal. Jak dodal, čistý zpěv dětí umocnil působivou hudbu.
Scénu dokreslila průhledná stěna z polopropustného zrcadla, v němž se v určitých chvílích odrážely postavy diváků. Tím se u nich vzbudil dojem účasti na procesu. Postavy dospělých měly šedivé obleky, děti navíc černé „pionýrské“ šátky kolem krku a zástěry jakoby potřísněné krví. Výrazně působil pěvec Mikušek oděný do obleku potištěného úryvky tehdejšího tisku.
V hudebním provedení, které bylo podle Hermana sdílné, emotivní a zároveň věcné, byla slyšet mimo jiné i minimalistická hudba, šanson a meziválečné melodie. Zazněly také texty Jana Vodňanského, Jana Zábrany a pozměněný dobový písňový text Zítra se bude tančit všude od Pavla Kohouta, ze kterého autoři užili volně poskládaná klíčová slova. Přečtena byla i jména a rozsudky dalších obžalovaných.
Mezi velmi silné pasáže patřily interpretace žádosti o milost prezidentovi republiky od otce a dcery Horákové a dopis Horákové na rozloučenou, který napsala svým blízkým a jenž jim byl předán až po téměř 40 letech.
Pro libreto použili autoři nedávno odtajněné autentické dokumenty, rozhlasové záznamy, přepisy výslechů, poznámky z přípravy procesu i zmanipulované reakce veřejnosti. Zhudebněním dostaly zvláštní sílu a grotesknost, za kterou však byla tragédie.
V komorním dramatu nevystupovaly reálné postavy s fiktivními charaktery a nebyl zde lineární děj, nýbrž určité etapy procesu. Nekvasil a Březina tím chtěli akcentovat vykonstruovanost soudu, krutost doby i celé soudní mašinérie. „Bylo to velmi sugestivně provedené v širokém rozpětí výrazových prostředků; od parodie, absurdity až po nejhlubší zásah do lidského srdce,“ dodal Králík.
