ROZHOVOR. Textař Michal Horáček o ní mluví jako o smutné paní se smyslem pro humor. Zpívat začala, aby měla na uhlí, a dnes je nazývána první dámou českého šansonu. Hana Hegerová, vlastním jménem Carmen Mária Štefánia Farkašová-Čelková, slaví 20. října 85. narozeniny. Večer k životnímu jubileu jí věnuje například pražské Divadlo Viola nebo Česká televize. Hegerová hudební kariéru ukončila před pěti lety a kvůli špatnému zdravotnímu stavu se straní veřejnosti. V den jejích narozenin o ní pro ČT pohovořil jeden z jejích přátel, hudební publicista Jiří Černý.
Hanu Hegerovou proslavily šansony, přitom prý nemá ráda označení šansoniérka. Z jakého důvodu?
Jistě pro sebe chtěla mít volnější prostor. Navíc začínala v bratislavské Tatra revue víceméně jako jazzová zpěvačka. I první věci od Šlitra a Kopty, které zpívala v Semaforu a v Rokoku, nebyly vyslovené šansony.
Dá se její hlas k někomu přirovnat?
V tom byla její veliká síla, že se nepodobala ani těm, od kterých přejímala repertoár, třeba Edith Piaf nebo Jacquesu Brelovi. Také v recenzích na Západě většinou zdůrazňovali právě její originalitu a přítomnost východního vlivu.
Za poměrně dlouhou kariéru vydala jen sedm řadových alb. Čím to bylo? Vybírala tak precizně písničky, které vydá?
Nejenom, že si vybírala dlouho a pečlivě písničky, především byla perfekcionistka. Když s ní v Paříži v roce 1967 dělali dokument, kousek se jim rozbil. Naštěstí její vystoupení ale točili několikrát a zjistili, že se dá použít klidně záběr z jiného dne, protože vše dělala přesně stejně. Také pořady, které měla nastudované, mohla dělat beze změny několik let, byly do tečky hotové.
V zahraničí uspěla v sedmdesátých letech, tleskali jí například v pařížské Olympii. Měla na to stát se světovou celebritou? Stála o to vůbec?
To nevím. V každém případě měla strašlivou smůlu, když měla z roku 1967 dohodnuté vystoupení v pařížské Olympii i na následující rok, kdy ve Francii ale došlo k velkým studentským bouřím. Jak říkala s humorem sobě vlastním: To jsem celá já, když mám zpívat v Paříži, je tam revoluce. To byla tenkrát škoda. Ale jinak její západoevropská kariéra, jmenovitě v německy a francouzsky mluvících zemích, byla obrovská. Měla to štěstí, že odmalička uměla oba tyto jazyky.
Později za normalizace měla problémy s režimem, byla i ve vězení a dotkly se jí zákazy. Jakým způsobem ji tohle ovlivnilo?
Carmen, jak jí všichni kamarádi říkají, je ohromně statečná ženská. Kriminál ji neupevnil, to tedy ne, nevzpomínala na něj ráda, ale přesto potom zpívala pořád s plným nasazením.
Je nějaká písnička, která pro Hanu Hegerovou znamenala klíčový zlom?
Její kariéra zcela jistě odstartovala českou verzí Milorda z repertoáru Edith Piaf. Napsal ho pro ni Pavel Kopta, který jí pak dělal většinu textů francouzské provenience. Jinak si myslím, že zvláštní písnička v jejím repertoáru jsou Čerešně. Sice ji Satinský s Filipem psali pro Zuzu Kronerovou, ale Hegerová, která jinak zpívala slovensky málo, ji zpívala moc krásně – jako vůbec všechny lidové písně.
Hanu Hegerovou momentálně trápí zdravotní problémy. Víte, jak se cítí? Jak třeba bude slavit své narozeniny?
Nevím, poslední dobou nebere telefony. Ale přál bych jí, aby jí, jak to jen jde, bylo co nejlépe.
