Praha – Už několik dní je na pultech novinka Jany Kirschner Moruša Biela, která kritikům otevírá ústa údivem a s níž Slovenka definitivně vybrouzdala z mainstreamového popu. Desku včera představila také v pražském Divadle Archa po boku čtrnácti doprovodných hudebníků. Jaká byla spolupráce s partnerem a producentem Eddiem Stevensem a proč se v Česku i na Slovensku muzikanti bojí originality?
Jana Kirschner je podle některých hlasů ve své nejlepší pěvecké i skladatelské formě. Už s albem Krajina rovina otočila střelku kompasu k alternativě a od popového písničkářství, které ji nejvíc proslavilo. A v tomto odklonu pokračuje i na Moruši. Tu inspirovalo několik hudebních žánrů, a tak na desce uslyšíte trocha šansonu, trocha romské kultury, ale třeba i moravské lidovky. Nahrávce přesto vévodí stopy slovenského folkloru, který je pro současné posluchače zpracovaný moderně.
„Vypadá to jako cirkus, ale je to sofistikovaná zábava a často v tom jde o komponovanou hudbu,“ říká zpěvačka. Moruša Biela není nahrávka, která se člověku dostane pod kůži hned napoprvé, skrývá totiž tolik rovin, jež lze odhalit až po několikátém poslechu. Fanoušci si na ni mohou zvykat až do jara, kdy k ní Kirschner dodá pokračování s názvem Moruša Čierna.
Moruša, česky moruše je druh dnes už téměř zapomenutého ovoce, který se tvarem nejvíce podobá ostružině. Plody však nerostou na keři, ale na stromu jménem morušovník.
Tmavovláska přiznává, že si je odklonu od mainstreamu vědomá, stejně tak risku, jakému se tím vystavuje. „Je to boj,“ říká zároveň. "Na Slovensku i v Česku se bojíme být jiní a přinést něco originálního, ukázat, že dovedeme přijít s něčím netradičním…“ Je zřejmé, že alternativní věci se k lidem (a hlavně do rádií) nedostanou tak často jako ty středoproudé, Kirschner si ale na nepřízeň médií zatím stěžovat nemůže.
