Skype je past. Není tu bezpečno, protože sem pronikl duch pomsty, s nímž je tu sdílena i smrt. Nelze se ho zbavit! Nelze ho zastavit! Nelze ho umlčet! Nelze se mu ubránit! Nelze ho Odebrat z přátel, kam ovšem evidentně nepatří. Kdo se odhlásí ze skupinového chatu, zemře! Smrt přichází on-line a s ní odplata za vynucenou sebevraždu Laury Barnsové. Kdo se naboural do účtu mrtvé holky – anebo ona sama vstala z mrtvých, aby vyrovnala účet?
Hororových teenagerovských vyvražďovaček je hafo, ale takováto, která je celá (ale absolutně celá!) promítána skrze displej laptopu, tady ještě nebyla. U jejího zrodu se sešla lehce bizarní společnost: Kreativní, rodilý Kazach Timur Bekmambetov (Noční hlídka, Wanted), který dodal výchozí nápad, scenárista a producent Nelson Greaves, jenž zatím zdaleka nekope první ligu, ale celé to dokázal do oken na displeji notebooku předepsat, a rodák z Tbilisi, režisér Leo Gabriadze, který tuhle unikátní formu zabalil do aranžmá, jež je překvapivě autentické, dynamické a disponující gradujícím napětím.
„Na to se přece nedá skoro půldruhé hodiny koukat,“ říkal jsem si zpruzeně, když mi došlo, že to všichni myslí vážně – a na konci jsem se za své pochyby na dálku tvůrcům omluvil a zároveň se ptal sám sebe, jak to, že mi tenhle experiment, jasně orientovaný na cílovku, žijící návykově a nonstop na sociálních sítích, nevadil, ba co víc, že mě nepochopitelně místy slušně bavil a také vzbuzoval zvědavost, jak dlouho si je možné s filmem efektivně takto pohrávat.
Dějový půdorys této komorní, relativně statické internetové lekačky je triviální, myšlenkově chudý, ale také uvěřitelný. Dne 9. dubna 2013 někdo na sociálních sítích anonymně zveřejnil brutálně dehonestující mejdanové video totálně zbořené středoškolačky Laury Barnsové, která tuhle pecku neunesla. A tak si o tři dny dny později sáhla na život. V den výročí její smrti se do skupinového chatu jejích bývalých kámošů (mezi nimiž je někdo, kdo to má na triku) vetřel nezvaný účastník Billie227, který jakoby tam vstoupil z Lauřina mrtvého účtu, a s ním mezi ně pronikla trestající pomsta z oživlého záhrobí. Nastává hra, kterou nemají šanci odmítnout a kde se za každou nesprávnou odpověď platí životem.
Je ještě někdo, kdo si to chce zahrát?
Senzitivní povahy si po tomhle filmu už nikdy nesednou k počítači tak bezstarostně jako dřív a budou si hodně rozmýšlet, zdali se ještě někdy pustí do skypování. Leo Gabriadze si tu vystačil jen s několika ne příliš známými herci, jejichž interpretace, zarámovaná formátem displeje notebooku, se soustřeďuje na udivené, posléze znepokojené a nakonec vyděšeně vydřené pohledy a hysterické výkřiky, signalizující, spolu s fragmentovitým vizuálem Adama Sidmana, že byl zase další stigmatizovaný teenager položen předčasně do penálu. Hra na pravdu graduje, jenom se zdá, že ji za chvíli už nebude mít kdo hrát.
Leo se dál snaží vymáčknout z originální formy, co se dá, tajemný, dobře informovaný a nevypuditelný vidlák Billie227 eskaluje své hrozby, sem tam (ale ne příliš často) šplíchne do záběru něco pubescentní krve, hříchy, inzerované skrze internet, narůstají a je stále jasnější, že tady není nikdo jen čistý a bez viny. Ale z rozehrané hry se nedá vystoupit, protože démon internetu hravě odolá i mazaným pokusům otylého ajťáka, ztučnělého permanentním vysedáváním před počítačem, od něhož si chvíli slibujete, že je to týpek, který by to mohl zmáknout.
Odebrat z přátel je úsporná a originální facebooková, hororová žánrovka, jež se díky minimálnímu rozpočtu už dávno bohatě zaplatila a která více než děs vzbuzuje spíše znepokojení a zvědavost. Tvůrci do toho museli jít s vědomím, že s internetovým trollem, který se hackne do skupinového chatu, mohou narazit, nevyzkoušený koncept nemusí fungovat (nebo bude akceptovatelný jen pro počítačově gramotnou cílovku) a fakt, že vše se odehrává jen prizmatem počítačového displeje, může vést i k občasné (neřkuli stupňující se) nudě.
Ale v zásadě to ustáli a nikdo jim už nevezme, že byli první, kdo tohle v takovém absolutním rozsahu vyzkoušel. Řekl bych, že se jim podařilo zanechat v nás nejistý pocit, že by se něco podobného (byť méně mysteriózního) mohlo takhle opravdu stát. Tahle představa není ani optimistická ani úlevná, protože řekněte, kdo dneska nemá nějaké to hříšné tajemství, se kterým by šel nerad na Skype nebo YouTube?
