Na první pohled akty a krajiny, na druhý dramatické příběhy vepsané přímo do negativu. Fotografie Vladimíra Židlického nesou výrazný rukopis už od 70. let. V roce fotografových sedmdesátin přpomíná jeho tvorbu retrospektivní výstava v pražském Domě fotografie.
Klasickou fotografii nepovažoval Vladimír Židlický podle svých slov nikdy za hotové umělecké dílo. „Je to otázka haptiky, kdy má člověk tendenci se dotýkat jak materie, tak přeneseně i objektu. Je to snaha o komunikaci,“ vysvětluje.
Jeho charakteristický otisk dialogu s fotografií zasahuje do klasických monochromatických děl i do současné tvorby, v níž s chutí pracuje s jasnými barvami a pro niž přijal i moderní digitální techniku. „Díky technice můžeme tvůrčí proces protahovat do nekonečna,“ domnívá se.
Podle kurátora pražské Retrospektivy Josefa Mouchy promítá Židlický do svých obrazů struktury, které „pouhou“ popisnou fotografii, jakou bývá zejména akt nebo krajina, povyšují. Podobně zpracoval náhodně nalezené původní fotografie z 1. světové války. Reinterpretacemi uctil památku svého dědečka, který v této válce v osmadvaceti letech padl. „Tento tvůrčí proces byl pro mne dobou intenzivního propojení mého vědomí a emocí s lidmi, které jsem nemohl a ani se nepokoušel identifikovat, a přesto jsem s nimi komunikoval intenzivně ve svých představách. Velikost toho prožitku mě ohromila,“ přiznal.
Retrospektivu, která je v Domě fotografie (patřícím pod Galerii hlavního města Prahy), k vidění do 24. dubna, doplňuje také kompletní monografie Vladimíra Židlického. Poprvé shrnuje jeho dílo napříč všemi tvůrčími obdobími.
