Praha – S nejvýraznějšími českými stavbami, rekonstrukcemi a jinými architektonickými projekty prvního desetiletí 21. století seznamuje monografie historika umění a architektury Petra Kratochvíla, kterou loni vydalo nakladatelství Paseka. Nejen na jejího autora, ale i na tuzemské architekty se pořad Kulturama obrátil s otázkou z názvu publikace: jaká je současná česká architektura?
„Architektura představuje zlomek stavební produkce, která nás obklopuje. Většina toho, co se staví, jsou stavby katalogové nebo tvrdě ovládané krátkozrakým komerčním zájmem a jen u zlomku produkce se dá mluvit o architektuře v tom smyslu, že to je pokus vtisknout do hmoty estetický záměr, myšlenku, ohleduplnost ke krajině a k druhým,“ neplýtvá chválou na adresu současné výstavby Petr Kratochvíl.
Staví ti, co investují, upozorňuje. A architektura je pro developerské společnosti často podružná. „Zastavují jenom metry čtvereční a jde jim o zhodnocování prostředků,“ domnívá se Kratochvíl. Architekt Petr Suske vidí příčinu takového přístupu i v nevyhlašování architektonických soutěží. „U nás se nedělají, jen velice vzácně, a řeší se to tzv. výběrovým řízením, kde hlavním kritériem je levnost. Levnost projektových prací dokážu nejsnáze tím, že se s tím moc nebabrám, a podle to taky vypadá,“ povzdychl si.
Na příspěvcích svých studentů na ČVUT sice prý vidí, že česká architektura má šanci obstát vedle té kvalitní evropské a světové, ale tuzemské podmínky jí k tomu příliš nepomáhají. „Vidím totální nezájem oficiálních institucí, měst, obcí a ministerstev o to, aby se samy snažily o kvalitní architekturu z veřejných peněz,“ poukazuje na to, že o kvalitu zájem není.
Problém kvalitní architekturu prosadit – ať už u soukromých investorů, nebo ve státní sféře – vidí i Dan Merta. Česká republika se s tímto problémem ale nepotýká jediná. „Je to tak v každé postkomunistické zemi – nedostatek financí, nedostatek ochoty, určité korupční prostředí,“ domnívá se ředitel Galerie Jaroslava Fragnera. Výstavní prostor pojmenovaný po českém architektovi se architektuře často věnuje. Aktuálně hostí instalaci Block City nizozemského architekta Barta Goldhoorna.
Poptávku po kvalitní architektuře tak často studia hledají jinde. „Musíme se koukat i mimo ten náš český ďolíček. Je to zajímavé tím, že tam získáváme srovnání s okolním světem. Což je nejpodstatnější věc, aby si člověk uvědomil, co umí a co neumí,“ shledává architekt Oleg Haman v práci v zahraničí především přínos – nejen pro architekty, ale i pro českou architekturu.
