Inženýr architekt Václav Aulický zdůrazňuje obě profese ve svém titulu. Cítí se prý jako architekt, ale také jako stavař, zajímají ho konstrukce, i proto vždy inklinoval k high-techu. Jeho realizace stojí nebo stály především v Praze a o své přijetí musely často bojovat, ať je to Žižkovský vysílač, už stržená budova Transgasu, či proměny Pankrácké pláně. O stavění i bourání mluvil v Interview ČT24.
Nemůžete postavit na každém rohu Tančící dům, říká architekt Václav Aulický
28 minut
Václav Aulický hostem Interview ČT24
Jako architekta nezajímají Václava Aulického jen unikáty, ale především „obyčejná stavařina“. Oceňuje, jakou proměnou prošly v porevoluční době ulice a domy českých měst, nejen toho hlavního. „Jsme taková větší parta architektů, umělců a každý rok děláme takovou důchodcovskou akci, přechod měst, už jsme byli všemožně, v Krnově, Opavě, Ostravě, Brně, Budějovicích i Karlových Varech. Z mého pohledu je neuvěřitelné, jak jsou ta města zvelebená,“ všímá si.
Spojen je nicméně především s Prahou. Hlavní město nebylo za války systematicky bombardováno, i z toho důvodu se v něm do dnešních dnů dochovaly doklady snad všech architektonických slohů. Právě různost této mozaiky Aulický vyzdvihuje.
„Nemůžete na každém rohu postavit Tančící dům, i když to třeba není zrovna šálek mého čaje. Nemůžete, to by bylo přesycené. Architektura musí být i obyčejná, to je život – a pak ten moment vytváří tu šťávu,“ míní.
Brutalistní architektura na lidi útočí – a oni na ni
Ze staveb, pod nimiž je podepsán, už si lidé na vlastní oči neprohlédnou Transgas, tedy dispečink zřízený kvůli stejnojmennému plynovodu. Spolu s Aulickým brutalistní komplex navrhovali Jiří Eisenreich, Ivo Loos a Jindřich Malátek ve spolupráci s Janem Fišerem. V roce 2020 budova ustoupila novým developerským záměrům.
Interiér budovy Transgasu
Zbourání Transgasu nepovažuje Aulický za správné. „Brutalistní architektura, high-tech architektura jsou styly, které ve společnosti nikdy moc pozitivně nerezonovaly, protože mají velmi silný výraz, vymezují se vůči svému okolí a jakoby na lidi útočí. To vyvolává jistým způsobem obrannou reakci. Jiné vysvětlení nemám,“ říká architekt.
Vadí mu propojování Transgasu a podobných staveb ze sedmdesátých a osmdesátých let s tehdejším komunistickým režimem. „Přitom sjezd normalizačního Svazu architektů areál Transgasu a obchodní dům Kotva označil za typický příklad nesocialistické architektury, ale teď je najednou pro ty, co to chtěli zbourat, socialistická architektura, kterou musíme zahodit,“ namítá.
Nic nelze zakonzervovat navždy
Zároveň v obecné rovině se proti změnám nevymezuje. „Nemůžete nic zakonzervovat navždy, nemůžete si prostě říct, že v malém kině budete promítat na velké plátno, prostě určité věci chtějí svoje,“ připouští.
Návrhy na zbourání svých staveb slyšel často. I v novém miléniu, kdy se podílel na proměně pláně na pražském Pankráci, včetně výstavby mrakodrapu City Tower. Odpůrci mluví o údajném zásahu výškových budov do památkové rezervace i do panoramatu Prahy. Aulický obě námitky odmítá.
Pankrácká pláň
„Dělal jsem televizní věž na Žižkově,“ připomíná, „každý jistě pochopí, že se asi na ty kontroverze, jak stavba působí v obrazu města, dívám možná s větší tolerancí než třeba kolega Štulc z památkářů.“
Žižkovský vysílač se začal stavět v osmdesátých letech a zkušební provoz se spustil až po revoluci, práce zdržely mimo jiné i protesty lidí proti budoucí dominantě. Ocelobetonový vysílač si vysloužil posměšné přezdívky, jako třeba Jakešův prst s narážkou na generálního tajemníka ústředního výboru komunistické strany.
