Inženýr architekt Václav Aulický zdůrazňuje obě profese ve svém titulu. Cítí se prý jako architekt, ale také jako stavař, zajímají ho konstrukce, i proto vždy inklinoval k high-techu. Jeho realizace stojí nebo stály především v Praze a o své přijetí musely často bojovat, ať je to Žižkovský vysílač, už stržená budova Transgasu, či proměny Pankrácké pláně. O stavění i bourání mluvil v Interview ČT24.
Jako architekta nezajímají Václava Aulického jen unikáty, ale především „obyčejná stavařina“. Oceňuje, jakou proměnou prošly v porevoluční době ulice a domy českých měst, nejen toho hlavního. „Jsme taková větší parta architektů, umělců a každý rok děláme takovou důchodcovskou akci, přechod měst, už jsme byli všemožně, v Krnově, Opavě, Ostravě, Brně, Budějovicích i Karlových Varech. Z mého pohledu je neuvěřitelné, jak jsou ta města zvelebená,“ všímá si.
Spojen je nicméně především s Prahou. Hlavní město nebylo za války systematicky bombardováno, i z toho důvodu se v něm do dnešních dnů dochovaly doklady snad všech architektonických slohů. Právě různost této mozaiky Aulický vyzdvihuje.
„Nemůžete na každém rohu postavit Tančící dům, i když to třeba není zrovna šálek mého čaje. Nemůžete, to by bylo přesycené. Architektura musí být i obyčejná, to je život – a pak ten moment vytváří tu šťávu,“ míní.
Brutalistní architektura na lidi útočí – a oni na ni
Ze staveb, pod nimiž je podepsán, už si lidé na vlastní oči neprohlédnou Transgas, tedy dispečink zřízený kvůli stejnojmennému plynovodu. Spolu s Aulickým brutalistní komplex navrhovali Jiří Eisenreich, Ivo Loos a Jindřich Malátek ve spolupráci s Janem Fišerem. V roce 2020 budova ustoupila novým developerským záměrům.
Zbourání Transgasu nepovažuje Aulický za správné. „Brutalistní architektura, high-tech architektura jsou styly, které ve společnosti nikdy moc pozitivně nerezonovaly, protože mají velmi silný výraz, vymezují se vůči svému okolí a jakoby na lidi útočí. To vyvolává jistým způsobem obrannou reakci. Jiné vysvětlení nemám,“ říká architekt.
Vadí mu propojování Transgasu a podobných staveb ze sedmdesátých a osmdesátých let s tehdejším komunistickým režimem. „Přitom sjezd normalizačního Svazu architektů areál Transgasu a obchodní dům Kotva označil za typický příklad nesocialistické architektury, ale teď je najednou pro ty, co to chtěli zbourat, socialistická architektura, kterou musíme zahodit,“ namítá.
Nic nelze zakonzervovat navždy
Zároveň v obecné rovině se proti změnám nevymezuje. „Nemůžete nic zakonzervovat navždy, nemůžete si prostě říct, že v malém kině budete promítat na velké plátno, prostě určité věci chtějí svoje,“ připouští.
Návrhy na zbourání svých staveb slyšel často. I v novém miléniu, kdy se podílel na proměně pláně na pražském Pankráci, včetně výstavby mrakodrapu City Tower. Odpůrci mluví o údajném zásahu výškových budov do památkové rezervace i do panoramatu Prahy. Aulický obě námitky odmítá.
„Dělal jsem televizní věž na Žižkově,“ připomíná, „každý jistě pochopí, že se asi na ty kontroverze, jak stavba působí v obrazu města, dívám možná s větší tolerancí než třeba kolega Štulc z památkářů.“
Žižkovský vysílač se začal stavět v osmdesátých letech a zkušební provoz se spustil až po revoluci, práce zdržely mimo jiné i protesty lidí proti budoucí dominantě. Ocelobetonový vysílač si vysloužil posměšné přezdívky, jako třeba Jakešův prst s narážkou na generálního tajemníka ústředního výboru komunistické strany.
