Továrna, rafinerie, zapomenuté lešení nebo hromada šrotu. Všechny tyto přezdívky si vysloužila v současnosti třetí nejnavštěvovanější památka Paříže. Národní středisko pro umění a kulturu, zkráceně Centre Pompidou, totiž vypadá, jako by bylo postaveno naruby. Veřejnosti se nezvyklá budova poprvé otevřela přesně před čtyřiceti lety – 31. ledna 1977.
Centrum se rozkládá na dvou hektarech, plocha všech pater přesahuje 100 tisíc metrů čtverečních. S návrhem na budovu, která by propojovala sbírky současného umění, knihovnu, filmové projekce, koncerty, divadlo i literaturu, přišel v roce 1969 tehdejší francouzský prezident Georges Pompidou.
„Je dobré připomenout kontext, v němž Centre Pompidou vznikalo. Paříž v té době už nebyla uměleckým centrem, tím byl New York. Ale tím, že nechala postavit Centre Pompidou, navrátila umělecké centrum zpátky do Evropy. Proto je tato budova také tak významná,“ upozorňuje výtvarná publicistka Martina Buláková.
Pro jedny umění, pro druhé skvrna
Dalším důvodem je nadčasová architektura. Průkopníci stylu high-tech Ital Renzo Piano a Brit Richard Rogers a spolu s nimi Ital Gianfranco Franchini narušili tradiční uspořádání. Místo toho vytvořili budovu „s obnaženými vnitřnostmi“, kde se to, co je obvykle skryto – eskalátory, potrubí či vzduchotechnika – přiznává na vnější, viditelné straně stavby. Dojem věčné rozestavěnosti má podle architektů zdůrazňovat ideu neustálé tvorby a neukončenosti umění.
Extravagantní pojetí vzbuzovalo diskusi už při svém vzniku. Nástupce zesnulého Pompidoua v prezidentském úřadu Valéry Giscard d'Estaing zvažoval dokonce možnost stavbu zastavit. Kritici o centru mluvili jako o ošklivé skvrně na historickém centru a futuristické nevzhlednosti. Navzdory všem námitkám bylo Centre Pompidou v roce 1977 otevřeno a za čtyřicet let existence se stalo třetí nejnavštěvovanější pařížskou památkou – po Eiffelově věži a galerii Louvre.
Deset procent
Ve sbírkách centra je shromážděno na 120 tisíc děl od roku 1905 do současnosti, veřejnost si z nich má možnost prohlédnout jen deset procent. Vedle tvorby Pabla Picassa, Jacksona Pollocka či Joana Miróa jsou v depozitářích uložena i díla českých umělců, například Toyen, Františka Kupky nebo Josefa Sudka. „Velkou výstavu chystá Centre Pompidou uspořádat od února fotografovi Josefu Koudelkovi,“ upozornila na aktuální program Martina Buláková.
Za Centre Pompidou ale nemusí zájemci jezdit jen do Paříže. Po vzoru jiných světových galerií otevřela instituce také své pobočky v jiných místech: první v roce 2009 ve východofrancouzských Métách, před dvěma lety se přidala španělská Málaga.
